BLOG: Sparta si nastavila zrcadlo
Až budou nastavovat zrcadlo, tak mě zavolejte – hláška z filmu Vesničko má středisková se mi vybavila po pražském derby. Slavia v něm vyprovodila z Edenu žalostnou Spartu ještě milosrdným rozdílem 2:0. Nastavila zrcadlo dávnému soupeři, kterému pohled do něho nezávidím.
Už při rozcvičování před zápasem, z toho jak se slávisté hecovali, bylo zřejmé, kdo je víc nabuzený. Sparťané pak sice makali, jak mohli, ale dohromady to pořád nějak nezní – jak by řekl hudební kritik. A to dohromady, tedy: TÝMOVĚ, je v kolektivních sportech přece jen stále dost důležité, řekl bych.
Ve fotbale to ve většině velkých (ale už i větších a někdy i menších) mančaftů funguje tak, že když je v týmu špílmachr, tak se hraje přes něho. Ve Spartě se dlouho hledala „desítka“, tedy pan chytrej, který rozděluje balony a vymýšlí akce. A když se Tomáš Rosický, nejlepší desítka současného českého fotbalu, konečně uzdravila – tak je téměř celý zápas bez míče.
Rosický na začátku zápasu naznačil své možnosti, ale pak už na míč většinou čekal marně. A to i když zrovna nebyl přikrytý svědomitými slávisty a nabízel se. Dost často byl kousek od spoluhráče s míčem, ale čekal marně.
Když to trvalo celý první poločas a divák si říkal, ‚proč tomu Rosovi nedají balon?‘, tak jsem čekal, že po přestávce kouč Stramaccioni hráčům zdůrazní, kdo je režisér mužstva a jak mu při tom asistovat. Ale buď to italskému kouči nedošlo, nebo na to o půli zapomněl, nebo to hráčům řekl, ale ti mu v multikulturním prostředí sparťanské kabiny úplně neporozuměli, nebo se na něho vykašlali a na Rosického taky…
A tak si radši vzpomenu na Petra Šabacha, který v neděli zemřel a nedaleko od stadionu Sparty – v Dejvicích – psal knihy, které těší čtenáře. Mají totiž příběh, pointu a krásně se čtou. To zatím na Letné stále chybí.
