Berbrova nebezpečná zábava. Pohřbí nové pravidlo kouzlo fotbalu?
Roman Berbr po relativním neúspěchu na valné hromadě, kdy si ve výkonném výboru FAČR neprosadil většinu sobě nakloněných spolupracovníků, našel útěchu. "Je to úžasná zábava," říká bývalý příslušník StB a nynější druhý muž českého fotbalu o novém pravidle.
A pravidlo to není ledajaké: po utkání, které skončí remízou, se budou kopat penalty. Tým, který v rozstřelu vyhraje, získá bod navíc, tedy dva. Mužstvo, které rozstřel prohraje, se spokojí s jedním bodem. Tak tomu od nynějška bude nejen v nižších západočeských soutěžích, kde pravidlo platí již dva roky, ale také v ČFL, tedy české části třetí nejvyšší soutěže, a v českých divizích. Berbr navíc doufá, že do dvou let bude novinka platit ve všech českých fotbalových soutěžích, tedy i v té nejvyšší.
Pro vrcholový fotbal je to alarmující zpráva. A zde nejde o žádné konzervativní breptání, naopak. Nové pravidlo sice na první pohled dává logiku, a jak sám Berbr poznamenává: "Fotbal, to jsou přece emoce. V hokeji se taky dřív nájezdy nejezdily. Přijdete na fotbal v březnu, je zima, hraje se nula nula. Koho to pak baví? Penalty, to je zábava." Fotbal ovšem není hokej a nižší soutěže v mnohém vůbec nelze srovnávat s nejvyšší ligovou úrovní. Systémy, jak útočné, tak hlavně obranné, jsou zde mnohem méně propracované, padá tedy více gólů.
Smysl tříbodového systému
Tříbodový systém byl svého času zaveden téměř ve stejné době jako zákaz malé domů. Obojí proto, aby se předešlo betonářským postupům, jejichž fanouškem je možná recesistický Fanklub defenzivního fotbalu a Dušan Galis (jeho bod, který "je dobrý", by tak v dnešním systému zdaleka tak dobrý nebyl), ne ovšem neutrální fanoušek.
Tříbodový systém vybízí k tomu, aby tým chtěl vyhrávat, a nespokojoval se s remízou vybojovanou obrannou hrou. Již samotné penaltové rozstřely v pohárech a na velkých turnajích jsou vnímány možná jako zábava a zpestření, ne ovšem jako fotbalová katarze, jakési konečné vyústění. Penaltové rozstřely například na mistrovství světa lze vnímat jako nutné zlo, které je alespoň méně kruté než los, a pro moderní fotbal praktičtější než opakované utkání.
Tým, který vyhrává na penalty, ovšem není nutně lepší. To samozřejmě nemusí být ani mužstvo, které vyhraje v normální hrací době. Je však prokázáno, že na mistrovstvích světa padá méně gólů než v ligových soutěžích, které jsou rozhodnuty právě počtem bodů či vstřelených gólů. Ligové soutěže tudíž odměňují téměř výhradně týmy, které jsou nejlepší i pro neutrálního diváka, jsou tedy v konečném důsledku a z dlouhodobého hlediska spravedlivější.
Španělsko a Nizozemsko jako defenzivní velmoci
Málokdy se dnes přihodí překvapení a ligu vyhrají týmy kvalitativně i herně srovnatelné s Řeckem na ME 2004. Nejde ale jen o Řecko. Například španělské kluby jsou téměř vždy synonymem pro útočný fotbal založený na držení míče. Na reprezentační úrovni sice Španělé rovněž mají míč ve své moci po většinu času, jsou ovšem mnohem opatrnější a pro diváka nudnější. V jediném utkání vyřazovací fáze posledních třech velkých turnajů neobdrželi branku. Na evropském šampionátu v roce 2008 i 2012 proti Itálii, respektive Portugalsku, postoupili Španělé až na pokutové kopy.
Systém, v němž velkou roli hrají penalty, tak degeneruje i ofenzivně laděné týmy. Ne nadarmo vyhráli Nizozemci velký turnaj jedinkrát v historii a na mistrovství světa se do finále dostali jen dvakrát. Dříve se ke všemu dopracovali díky famózním týmům a výjimečným generacím, od roku 1988 však ve finále velkého turnaje figurovali už jen jednou. V roce 2010 tomu přitom bylo s jednoznačně nejdefenzivnějším holandským národním týmem za posledních čtyřicet let.
Vymírání bezgólových remíz
Malé týmy, které nemají co ztratit, pak do utkání jdou s cílem hlavně neprohrát velkým rozdílem a možná zvítězit na pokutové kopy. Dokladem toho, jak to pak dopadá, budiž čtvrtfinálové utkání Česka s Portugalskem na posledním mistrovství Evropy, či stříbro na mistrovství světa do 20 let v roce 2007. Pro Čechy je pak symbolickým paradoxem fakt, že tým na Euro 2004 získal "pouhý" bronz, kdežto tým z Euro 1996 byl o stupínek lepší.
Obecně tak platí: čím více utkání rozhoduje o vítězi, tím spravedlivější a atraktivnější vítěz ze soutěže vzejde. A to byť jde o jeden jediný rozhodující zápas navíc – třeba dvojzápasy v Lize mistrů či Evropské lize vedou k mnohem lepším soubojům než na mistrovstvích světa či Evropy. Březnové remízy nula nula, o kterých Berbr hovoří, tak vymírají již přirozenou cestou. Penalty v ligové soutěži v konečném součtu nedávají jakýkoliv smysl.
