25 let od Hillsborough: Tragédie, která změnila anglický fotbal

Osmdesátá léta v anglickém fotbale byla patrně tou nejhorší dekádou, jakou kopaná na ostrovech zažila. Sociální rozdělení se s nástupem Margaret Thatcherové na britský premiérský post navýšilo do dříve nepoznaných rozměrů. Privatizace státních podniků znamenala ztrátu práce pro značnou část populace, většina mužů navíc ještě v roce 1989 nedospěla k většímu než základnímu vzdělání.

Země sice na rozdíl od 70. let zažívala ekonomický růst, z toho ovšem profitoval především jih Británie. Sever a jeho dělnická třída, tradiční jádra anglického fotbalu, mezitím zažívaly propad. Ten spěl k nepokojům nejen na ulicích, ale i na stadionech. Fotbal, obvykle společenské pouto, se najednou stával spíše synonymem pro sociální frustraci. Oblastí lidského konání, kterou bylo v očích značné části populace radno spíše přehlížet. Tento postoj navíc utvrdila katastrofa na Heyselově stadionu v Bruselu v roce 1985, kdy vinou násilností fanoušků Liverpoolu zemřelo 31 lidí.

Netečnost a lhostejnost, jakou řídící orgány věnovaly fotbalovému prostředí, byla jednou z hlavních příčin tragédie na Hillsborough, stadionu Sheffieldu Wednesday. Nepomohla ani varovná znamení jako v případě semifinále FA Cupu v roce 1981, kdy na stejné tribuně při zápase Tottenhamu s Wolverhamptonem došlo k tlačenici, která vedla ke zranění 38 lidí. Tehdejší prezident Wednesday, Bert McGee, označil jakékoliv obavy, že by situace mohla dopadnout mnohem hůře, za "kecy". "Nikdo přece nemohl umřít," dodal McGee.

Tunel, který vedl ven, nebo do pekla

Semifinále FA Cupu na neutrální půdě bylo vždy jedním z největších svátků v anglickém fotbale, a nejinak tomu mělo být i v roce 1989. Tím spíš, že se spolu střetly dva z tehdy nejúspěšnějších klubů v Anglii. Nottingham měl Liverpoolu oplácet semifinálovou porážku, která se odehrála na stejném místě v předchozím roce, a po čtyřiceti letech mohl poprvé zvednout nad hlavu trofej pro vítěze anglického poháru. Liverpool byl naopak odhodlán odčinit nečekanou finálovou prohru s Wimbledonem.

Netrpělivě očekávaný zápas tak přitáhl do Sheffieldu tisíce fanoušků obou klubů. Mnozí z nich, kteří se dostali před stadion, navíc neměli předem koupené vstupenky. To však v této době byl opakující se jev, který ještě sám o sobě nepředznamenával žádné problémy. Zvláště před tribunou Leppings Lane, která byla vyhrazena fanouškům Liverpoolu, se ovšem příznivců Reds sešlo mnohem více, než se jich mohlo dostat na stadion.

Obrovský nával před vstupem na stadion, příliš málo vchodů a nedostatečný počet zkušených policistů vedl ke zbrklým a nepromyšleným řešením. Ve zmatku, který k tragédii mohl vést již zde, se policisté rozhodli otevřít průchod, který normálně sloužil jako brána ven ze stadionu. Nyní ale navedl fanoušky do tunelu do již přeplněné tribuny bezprostředně za bránou. Postranní tribuny za bránou byly přitom téměř prázdné, sem však policisté diváky nenavedli a od centrálního ochozu fanoušky dělil plot.

Až na 5 000 fanoušků tedy zamířilo do ochozů, v nichž se vytvořil nepředstavitelný tlak. Příznivci, kteří se dostali do stadionu již před chvílí a stáli ve spodní části tribuny, neměli o faktu, že se na ně seshora sesouvá obrovská skupina lidí, kvůli začátku zápasu a velkému hluku žádné tušení. Hlavně však neměli k dispozici jakoukoliv schůdnou možnost, jak se dostat ven. K útěku na hrací plochu jim bránil plot, na anglických stadionech tehdy typický kvůli častým průnikům fanoušků na hřiště.

Bezradná policie

Policisté, kterých bylo za bránou Bruce Grobbelaara jen sporadické množství, nevěděli, co si počít, a neotevřeli dostatečně rychle jedinou maličkou únikovou branku, která by alespoň některé fanoušky zachránila. Neměli v ten moment k dispozici ani prostředky, jak rozevřít pevný plot. Někteří příznivci měli alespoň to štěstí, že jej dokázali přelézt, někteří za pomoci dalších fanoušků vylezli do druhého patra, které zdaleka tak přeplněné nebylo.

Až po sedmi minutách po začátku utkání došlo k přerušení, devět minut po přerušení situace kulminovala – k většině úmrtí došlo v tomto čase. Konečné počty byly děsivé: 766 zraněných a 96 mrtvých, mezi nimi ženy a děti – například desetiletý bratranec dnešního kapitána Liverpoolu Stevena Gerrarda. Drtivé většině zesnulých fanoušků nebylo ještě ani třicet let.

Pravda deníku The Sun

Tragédie změnila nejen celý anglický, potažmo britský fotbal, ale i zdejší společnost. Zpráva Lorda Petera Taylora, která sloužila k dalekosáhlým změnám, poukázala na fakt, že ke katastrofě došlo především kvůli nezvládnuté organizaci ze strany pořadatelů a policie. Přesto soud nejdříve na základě policejního zatušování faktů, křivých výpovědí odpovědných lidí a zmanipulovaných důkazů dospěl k verdiktu, že celá událost byla nešťastnou náhodou.

Kampaň za očernění liverpoolských fanoušků byla skandální. Bulvární deník The Sun záhy po tragédii na hlavní straně otiskl titulek "PRAVDA", přičemž zcela nepokrytě publikoval vymyšlené informace - mimo jiné o krádežích spáchaných na obětech či údajném násilí na policistech.

Ti také nařídili, aby při pitvách obětí byla zkoumána hladina alkoholu. U těch zemřelých příznivců, v jejichž tělech se alkohol našel, policisté bez jakékoliv souvislosti ke katastrofě nahlíželi do trestního rejstříku. Záměrem bylo vytvořit polehčující okolnosti vlastních přešlapů či samotný důvod tragédie. Na stadionu ani před ním však k násilnostem nedošlo. Jakýkoliv alkohol v krvi fanoušků neměl podle Taylorovy zprávy, i důkladné, třiadvacet let trvající práce komise pro vyšetření katastrofy, absolutně žádný vliv na nastalé události.

Až do září roku 2012, kdy se rodiny obětí a jejich sdružení, která bez přestání bojovala za spravedlnost ze strany úřadů, dočkaly oficiální omluvy od premiéra Davida Camerona, tak u veřejnosti zůstávaly pochybnosti. Ovšem do té doby se již fotbal, i celá anglická společnost, stačily změnit k nepoznání. Ze všech stadionů musely zmizet bariéry mezi tribunami a hřištěm, do roku 1993 musely všechny stadiony ve čtyřech nejvyšších fotbalových soutěžích mít pouze místa k sezení. Zároveň byla zavedena důkladná bezpečnostní opatření, která dnes nelze v nejmenším srovnat se situací v roce 1989.

Cesta ke krevetovým sendvičům

I společenské změny se na stadionech promítly. Úspěch na mistrovství světa v roce 1990, odtržení nejvyšší soutěže od zbytku ligové struktury do podoby Premier League, televizní revoluce s příchodem společnosti Sky a postupné seznamování se s evropským fotbalem znamenaly, že fotbalu přišla na chuť i střední třída.

Počet jejích zástupců se zvyšující se vzdělaností v zemi rapidně narostl, naopak dělnická třída je kvůli astronomické ceně vstupenek prakticky vytlačována ze stadionů. Stání je zakázáno, jen tiše tolerováno u fanoušků venkovních týmů. Tak často vzývaná atmosféra notně opadla. Neopominutelnou složkou mezi diváky se stali byznysmeni v luxusních boxech, které bývalý kapitán Manchesteru United Roy Keane pohrdavě nazval "lidmi, kteří si možná dají pár krevetových sendvičů, ale nemají tušení, že se hraje nějaký zápas".

Pětadvacet let po tragédii na Hillsborough je anglický fotbal na jistém rozcestí. Má k dispozici neuvěřitelné a stále narůstající množství peněz, které ovšem často rozhazuje velmi ledabyle. Na druhé straně však zvláště při pohledu na německé, nejen fotbalové, ale i ekonomické prostředí, dospívá část anglické společnosti v časech ekonomické krize k jakémusi vystřízlivění. Cesta anglického fotbalu zpět do jeho kolébky například prostřednictvím zlevňování vstupenek či bezpečného stání na stadionech již přestává být tabu. Kterým směrem se však vydá, nyní tuší jen málokdo.