Tro-Bro Léon. Bretonský závod, který se vám zadře pod kůži
Brest – V silniční cyklistice jsou pořadatelé závodů většinou tři, a sice francouzské ASO, italské RCS nebo čínské Wanda Sports. Potěší proto, že stále existují podniky, které se k těmto organizacím neřadí. Na Velikonoční pondělí se v Bretani na šotolinové cesty závodu Tro-Bro Léon znovu vydají odvážní jezdci. Nejlepší Bretonec z jejich řad poté v cíli dostane nezvyklou odměnu, malé sele.
Cyklistické závody mají podivuhodnou vlastnost – jde se do nich zamilovat stejně rychle a hluboce jako do legendami opředených hvězd mužského a ženského pelotonu. Tak jako obdivujeme vytrvalost závodníků v horách, kde jejich jízdy popírají přirozenost zemské gravitace, můžeme pocítit náklonnost ke krajině, v níž se závody jezdí.
Pro někoho jde o alpské průsmyky během Tour de France či horská sedla v Dolomitech na Giro d'Italia. Jiní chovají sympatie k pavé úsekům mezi Paříží a Roubaix nebo norským fjordům na Tour des Fjords. Koneckonců i dlouhé etapy mezi bariérami písku v Ománu či Kataru mají své fanoušky.
Jeden z podniků, který pokud jednou uvidíte, tak vás pravděpodobně nenechá chladným, se jede o Velikonočním pondělí v Bretani. Mnozí se snažili závodu, který se odehrává na zapomenutých farmářských cestách v srdci departementu Finistere, dát přezdívku – padaly názvy jako Bretaňské Paříž–Roubaix či Peklo západu. Jako by tento dvousetkilometrový cyklistický unikát potřeboval porovnání se slavnějším závodem, který v kalendáři přichází na řadu o týden dříve.
Toto je zkrátka Tro-Bro Léon – závod v uzavřené a trochu zapomenuté části Evropy, který je na svou odlišnost patřičně hrdý. Jezdci se tu pohybují jak po klasickém asfaltu, tak po mnoha šotolinových pasážích. Některé z těchto tzv. ribinou jsou obyčejné polní cesty, jinde přijdou na řadu rozbité kostky, kamínky nebo průjezdy po spadaném jehličí a větvích stromů. Kouzlo závodu doplňují fantastické scenérie pobřeží Atlantiku.
Tro-Bro Léon (volný překlad zní Kolem území Léon) vznikl v roce 1984 z iniciativy stále sloužícího ředitele Jeana-Paula Mellouéta. Myšlenka skrytá za startem tohoto podniku, který byl až do roku 2000 závodem pro amatéry, přitom nebyla primárně sportovní – Mellouét spojil svou vášeň pro cyklistiku s hrdostí na bretaňskou identitu, neboť peníze ze závodu šly na financování škol, které vyučovaly bretonštinu.
Od přelomu milénia je start otevřený i profesionálním týmům, z nichž většinou dorazí jen ty francouzské. V Bretani tak existuje profesionální závod, který se podobně jako východoanglický podnik Rutland–Melton, dánská Grand Prix Herning nebo belgické Dwaars door het Hageland odehrává na nezpevněných površích.
Všechny mají podobné dispozice jako oceňované italské Strade Bianche – zatímco v okolí Sieny se ale na prašných cestách prohání Zdeněk Štybar a Michal Kwiatkowski, v Bretani to jsou především jezdci francouzských stájí. Ne že by to ovšem někomu z místních organizátorů či fanoušků vadilo.
Tro-Bro Léon je tak skrytý klenot pro zasvěcené. Nádherný závod se spoustou podivných rysů – jedním z nich je i existence dvojí klasifikace, tedy jedna kompletní pro všechny a druhá pouze pro rozené Bretonce. Vítěz tohoto pořadí pak v cíli dostane od místních farmářů malé sele.
V cyklistice najdeme spoustu pozoruhodných trofejí pro vítěze – od banánů na závodu Kolem Turecka a klobás na Kolem Rakouska přes pivní sudy, kola plísňových sýrů nebo dokonce váhu vítěze v gumových medvídcích, jako tomu bylo na závodě Classic Haribo –, tato si ale zaslouží místo mezi těmi nejzvláštnějšími.
V Bretani tak existuje závod dělaný dobrovolníky z jiných než čistě sportovních či zištných důvodů. Závod, který nabízí dechberoucí scenérie, spoustu skvělého závodění i svérázné místní zvyklosti. Spekuluje se o tom, že by místní ribinou chtěl v roce 2018 navštívit i peloton Tour de France. Krajina na samém západu Francie by si to jistě zasloužila, doufejme však, že se tím nesmaže nic z jejího kouzla.
