Zastávky na trase letošní Tour de France

Rimini (1. etapa)

Ve slavném snímku Amarcord na Piazza Cavour napadne sníh a na kašně se uprostřed sněhové bouře zjeví páv. Právě o této slavné scéně známý filmový kritik Roger Ebert napsal, že "jde o ukázku dokonalé krásy, za kterou nelze než být vděčný". Své vzpomínky na dětství takto do filmové podoby přepsal (a notně modifikoval) Federico Fellini. Jsou dodnes nepřekonaným a zřejmě i nepřekonatelným obrazem Rimini.

Kromě koulovačky na břehu Jaderského moře se v Amarcordu promenují tragikomické postavičky měšťanů a obří Mussoliniho hlava složená z květin, září fasáda Grand Hotelu Rimini a ulicemi se prohání sporťáky. Přitom celý snímek nevznikal v tomto přímořském městě, nýbrž v obřích římských ateliérech Cinecitta. Jak bylo pro Felliniho typické, jeho vzpomínky navazovaly spíše na snové představy než na skutečně odžité zážitky.

O poznání odmytizovanější obraz italského města nabídl před dvěma lety svým filmem Rimini rakouský režisér Ulrich Seidl. Mussolini je ten tam, tohle Rimini nabízí poloprázdné apartmánové resorty, špinavé pláže a bizarní hudební večírky pro věkem již pokročilejší, které obráží šlágrový zpěvák Richie Bravo. Dětské snění vystřídala prozaická dekadentní současnost. Na plážích si vítr pohrává s prázdnými lehátky, které v loňském roce spláchly rozsáhlé záplavy. A do toho zpívá vodkou posilněný a v županu oblečený Richie Bravo své Piacere.

Které z těchto Rimini je to skutečné? "Plážové bary hýří globální kýčovitou výzdobou, vyhrávají obehrané hity a nabízejí na italské poměry trestuhodně ochuzené pizzy i zmrzliny," žehral v nedávném článku právník a sociolog Jiří Přibáň, který své dojmy z jednoho z center masového italského turismu sepsal pro kulturní rubriku Salon deníku Právo. "Rimini se stalo symbolem těchto obrazů lidského pekla, přičemž ve srovnání s nimi působí i Danteho výjevy z Božské komedie, dokončené v nedaleké Ravenně, jako venkovská idyla," dodal dokonce.

Tour de France do města obehraných hitů a dantovského turistického pekla jednadvacátého století dorazí devětadvacátého června, v závěru úvodní etapy. Místní se na příjezd pečlivě připravovali: už na podzim na jedné z pláží žluté slunečníky a lehátka vytvořily nápis Rimini a vedle něj jedno rozlehlé jízdní kolo. Vdechne slavný závod na chvíli tomuto městu trochu smysluplnější život, anebo je Tour se svou reklamní karavanou a instantními sportovními zážitky vlastně jen jiným druhem stejného cirkusu? 

Turín (3. etapa)

Tragickou událost, při níž zemřel prakticky celý fotbalový tým FC Turín, připomnělo letos v květnu již Giro d'Italia. V úvodní etapě absolvoval celý peloton stoupání Superga, na němž leží bazilika, do které čtvrtého května 1949 narazilo v husté mlze letadlo vracející se z portugalského Lisabonu. Na jeho palubě byl fotbalový tým, který vyhrál poslední čtyři ročníky italské nejvyšší soutěže a byl na nejlepší cestě k tomu přidat páté vítězství.

Pro veleúspěšné mužstvo se vžilo označení Grande Torino: byli jasnými hegemony italského fotbalu a jedním z nejúspěšnějších celků na evropské scéně. Vše ale skončilo leteckým neštěstím, o jehož příčině se dodnes spekuluje. Někteří mají za to, že pilot v husté mlze ztratil orientaci, a když se před ním zčistajasna zjevila 670 metrů vysoká Superga, už neměl příležitost zareagovat. Jiní zase mluví o technickém selhání altimetru, který posádku vedl k falešnému dojmu, že se nachází mnohem výše, než tomu ve skutečnosti bylo.

Třímotorový Fiat G.212 v 17:05 místního času narazil do zdi Baziliky Superga, nikdo z celkem jednatřiceti osob na palubě nehodu nepřežil. Šok to byl obrovský, Itálie ze dne na den přišla o své nejlepší mužstvo a zároveň většinu svého národního týmu. Rozsahem se této letecké katastrofě blíží snad jen Mnichovská tragédie z roku 1958, při níž zahynulo osm hráčů Manchesteru United. 

Turín sezonu 1949 dohrál s juniorským týmem a nakonec vyhrál svůj pátý titul v řadě. Éra Grande Torino se jím ale uzavřela. Klub, za který v posledních letech nastupoval také český obránce David Zima, na svůj další titul od té doby marně čeká.

Galibier (4. etapa)

Jsou to dva roky od chvíle, kdy Tadej Pogačar naposledy vypadal jako neohrozitelný šampion Tour de France. Jedenáctá etapa tehdejšího ročníku 2022 začala v nehostinném údolním Albertville, které hostilo na začátku 90. let zimní olympijské hry, po kterých v ulicích města zbyla jen jakási podivná betonová monstra. Do nich nyní pralo slunce, neboť to byla také jedna z nejteplejších Tour. Závodníci se chladili v kašnách, organizátoři kropili před pelotonem silnici, fanoušci umdlévali.

Přispělo vedro k Pogačarově kolapsu v závěru etapy? Je to dost dobře možné, na vrcholu Galibieru – předposledního stoupání před závěrečným Col du Granon – ale ještě vypadal poměrně svěže. Šlapal v čele elitní skupinky, za zády měl jako svůj věrný stín Jonase Vingegaarda. Vše se změnilo až po sjezdu, kdy na rychle stoupající cestě, kterou si postavila francouzská armáda kvůli lepšímu přístupu k několika vysoko položeným opevněním, ztratil na svého dánského soupeře tři minuty.

Z člověka, který byl předurčen vyhrát alespoň dalších pět ročníků žlutého závodu, byl najednou pouhý smrtelník. Pogačar odešel poražen jak z Tour 2022, tak i z té loňské, a ani na startu letošního závodu by nebyl favoritem, nebýt těžkého Vingegaardova pádu v Baskicku, který zásadním způsobem ovlivnil tuto sezonu.

Tour se na Galibier letos vrací: bude to závěrečné stoupání čtvrtého dne předtím, než závodníci sletí dolů do cílového Valloire. Slavné stoupání se tak pojede z opačné strany, přes sedlo Lautaret. Měsíční kamenná krajina se mísí s posledními zbytky vegetace, tam vysoko nad dvěma tisíci metry nad mořem.

Galibier je zkrátka speciální místo. Nizozemského hudebníka Mathijse Leeuwise dokonce fascinuje natolik, že o něm v roce 2018 nahrál stejnojmenné album. Ve skladbách používá především kytary, steel kytary a klavír: z této kombinace se mu podařilo vykřesat podivuhodně živý obraz všeho obdivu, strachu i krásy, který Galibier vyvolává. A na albu nezní jen on. Poslechnout si můžete i miniatury Henriho Desgrange, Mont Ventoux nebo nechvalně proslulého doktora Eufemiana Fuentese.

Troyes (9. etapa)

Tour de France tuto historii pochopitelně nepřipomíná, město Troyes ale získalo poměrně důležité místo v právní historii Francie. Právě zde totiž v lednu 1976 dvaadvacetiletý Patrick Henry unesl sedmiletého chlapce Philippa Bertranda, za kterého požadoval výkupné milion francouzských franků. Policie jej dokázala brzy vystopovat, ovšem chyběly jí důkazy pro zadržení, a tak Henryho musela nechat znovu jít. Ten propuštění využil k televiznímu rozhovoru, v němž prohlásil, že "vrah dítěte si zaslouží smrt".

O několik dní později přišel ve vyšetřování průlom. Policie objevila hotelový pokoj, který si Henry pod falešným jménem pronajímal, a pod jeho podlahou našla chlapcovo tělo zabalené v koberci. Pachatel se stal veřejným nepřítelem číslo 1, trest smrti pro něj požadovali dokonce jeho rodiče a bratr. Nad tím, že takový rozsudek skutečně zazní, v zemi pochyboval málokdo.

Henry se ale přesto trestu smrti vyhnul. Jeho advokát Robert Badinter svou řeč nepostavil na otázce viny – o té nebylo sporu. Před soudem namísto toho argumentoval proti samotné existenci institutu trestu smrti a dokázal porotu přesvědčit, aby byl návrh obžaloby změněn na doživotní odsouzení. Jeho překvapivá řeč vstoupila do francouzských právních učebnic a zaskočenému soudci nezbylo než oznámit překvapivý verdikt.

Badinter si na tomto rozsudku založil kariéru, a když se v roce 1981 stal ministrem spravedlnosti, jeho prvním krokem bylo zrušení trestu smrti. A pachatel? Henry ve vězení strávil čtyřiadvacet let, během kterých vystudoval a dokonce začal podnikat. V roce 2001 se dočkal podmíněného propuštění, ovšem za mříže se po dvou letech vrátil, když jej ve Španělsku zadrželi s deseti kilogramy marihuany v kufru svého auta. Zemřel v roce 2017, tři měsíce po svém druhém propuštění.

Agen (13. etapa)

Agen by mohlo být pouze malé provinční město v Nové Akvitánii, které se do francouzské historie zapsalo snad jen svými švestkovými sady (ovoce přivezli vojáci vracející se z křížových výprav) a několika snímky průkopníka barevné fotografie Louise Ducose du Haurona. Jenže to by tu nesměla v červenci 1951 finišovat jedenáctá etapa Tour de France.

"K ničemu jako Brive–Agen nikdy předtím ani potom nedošlo. Taková věc se zkrátka neděje," napsal o památné etapě spisovatel Tim Krabbé ve své oceňované knize The Rider. Čím byla tak pozoruhodná? Koblet v rovinatém terénu odjel sám pelotonu 135 kilometrů před finišem. V souladu se zákonitostmi silniční cyklisty to mělo být čiré bláznovství.

Favorité by podle všech zvyklostí měli Kobleta nechat "vykoupat ve vlastní šťávě" a před cílem předjet. Jenže právě k tomu tehdy nedošlo. Koblet dorazil do Agenu sám, sesedl z kola, kapesníkem setřel pot z čela a čekal na ostatní. Jeho čekání se protáhlo na dvě a půl minuty. "Hugo Koblet už není obyčejným smrtelníkem, je to antický hrdina, polobůh," psal časopis Miroir du Cyclisme.

Ten samý list publikoval též pozoruhodné přirovnání, podle něhož byl švýcarský cyklista "orlem, kterého stíhá smečka šakalů". A v pořádajících novinách L'Equipe si zase reportér povšiml, že se Koblet sice v etapě trochu zpotil a na čele se mu objevilo pár kapek potu, ten ovšem "nezapáchá, protože pot bohů neobsahuje žádné bakterie". Jak je vidět, Kobletovy úspěchy dokázaly vybudit k nevídaným výkonům i sportovní novináře. 

Švýcarský cyklista tehdejší Tour vyhrál o nevídaných dvaadvacet minut, zaujal ale také svým nebývale elegantním stylem na kole i mimo něj, díky němuž se dočkal přezdívky "Pédaleur de charme", tedy "Šarmantní cyklista". Bohužel pro něj jeho kariéra i kvůli některým zdravotním problémům začala jít dolů. V roce 1964 ve svých devětatřiceti letech jedna z legend silniční cyklistiky zemřela po autonehodě za volantem svého Alfa Romeo. 

Saint Paul Trois Chateaux (17. etapa)

Závodníci si toho zřejmě z prostoru startovní vesnice (Village Départ) ani nevšimnou. Stát ale budou nedaleko pro Francii důležitého, strategického, a také velmi kritizovaného místa. Na území města Saint Paul Trois Chateaux se už totiž téměř půlstoletí nachází jaderná elektrárna Tricastin, která je druhou nejstarší v celé Francii a v současnosti se stará zhruba o šest procent spotřeby země.

Francouzská energetika je na jaderné energii závislá zhruba ze sedmdesáti procent a čtyři reaktory, které se nachází v Tricastin, jsou důležitou součástí jejího energetického mixu. Ví to i francouzská vláda, respektive tamní jaderný regulační úřad, který loni v srpnu prodloužil životnost elektrárny o dalších deset let. Tricastin je tak prvním zařízením svého typu, které ve Francii může být v provozu rovné půlstoletí (otevřen byl v roce 1980). 

Proti samotné existenci tamních jaderných bloků přitom často protestují různá občanská sdružení. Po ruce mají konkrétní argumenty: z Tricastin v minulosti unikly nebezpečné látky, kterým byli vystaveni jak zaměstnanci, tak okolí. V okolních řekách musel být zakázán rybolov a vodní sporty. Často se zmiňuje i riziko povodní kvůli blízkosti přilehlého vodního kanálu. Proti elektrárně protestovali dokonce i producenti místních vín, kteří argumentovali tím, že kvůli používání stejné regionální značky (Tricastin označuje kromě elektrárny i lokální region) přicházejí o prodeje. 

Francouzi jsou ale i přes všechna rizika, která jsou s nukleárními reaktory spojena, na tomto zdroji energie závislí. Data z prvního čtvrtletí letošního roku dokonce mluví o nárůstu spotřeby o třináct procent oproti loňskému roku. V zemi je nyní 56 jaderných reaktorů, které ale – podobně jako Tricastin – rychle stárnou, a v nadcházejících letech i ony budou muset dostávat výjimky na prodloužení provozu. Jak dlouho to ale jde v zemi, která v tomto tisíciletí žádný nový reaktor nezprovoznila, dále takto dělat?

Nice (21. etapa)

S čím si spojíte Azurové pobřeží? Pokud to není Louis de Funes a jeho nešikovní kolegové četníci ze Saint Tropez, pak je to zřejmě motorismus. Buď vozy formule 1 a slavný okruh v knížecím Monaku – okruh, který už příliš nevyhovuje dispozicím moderních strojů –, anebo neméně zvučná Rallye Monte Carlo, během níž speciály WRC stoupají podobně jako cyklisté do průsmyku Turini. 

Věděli jste však, že i nedaleké Nice mělo své motoristické závody? Kromě vytrvalecké rallye spojující pobřeží moře s Paříží se v centru města konala také Nice Grand Prix. Závodníci vystartovali na Promenade des Anglais nedaleko zahrad Alberta I., vykroužili ostrou obrátku před impozantním hotelem Negresco, který na začátku minulého století nechal postavit rumunský imigrant Henri Negresco, a vrátili se znovu na promenádu.

Tento okruh měřil tři a čtvrt kilometru a piloti jej ve svých vozech značek jako Bugatti, Maserati, Mercedes nebo Alfa Romeo absolvovali stokrát. Když se dnes podíváme do výsledkových listin závodu, najdeme v nich na prvních pozicích jména slavných italských pilotů Tazia Nuvolariho a Achilla Varziho. V tu dobu nebylo mnoho větších hvězd motoristického sportu.

Nice ale bývalo motoristickým městem ještě dávno předtím: již v roce 1902 tu na anglické promenádě padl rychlostní rekord, když francouzský konstruktér parních automobilů Léon Serpollet překonal za volantem svého stroje podivuhodně nazvaného Oeuf de Pacques (Velikonoční vajíčko) jako první hranici 120 kilometrů v hodině.