Deset Tour, deset odstoupení. Příběh ztrácejícího se cyklisty Roberta Asseho
Málokterý z francouzských regionů se do historie Tour de France zapsal tak výrazně jako Bretaň. Nebylo by dokonce nadsázkou tvrdit, že by podoba závodu vypadala bez cyklistů ze západního výběžku země podstatně jinak – možná bychom ji ani nepoznali. Vždyť Bretonci do honby za žlutým dresem zasahovali už od samých počátků.
V roce 1908 se jako první stal dvojnásobným šampionem Lucien Georges Mazan, který je mnohem známější pod pseudonymem Petit-Breton. I když po druhém triumfu jeho kariéra rychle upadla, stal se jednou z prvních velkých hvězd cyklistického sportu. Dnes je bohužel také jedním z vítězů, jejichž tragickou smrt během 1. světové války si připomínáme.
Ještě o jeden triumf více dokázal v 50. letech získat Louison Bobet, první velká poválečná hvězda cyklistiky ve Francii. Ani on ale v počtu žlutých dresů nestačí na Bernarda Hinaulta. Snad jen Eddy Merckx deklasoval soupeře tak výrazně jako známý "Jezevec". Pod vedením dalšího Bretonce Cyrilla Guimarda neměli sobě rovného.
Pětinásobný vítěz (v pořadatelské zemi si jen neradi připomínají, že jeho triumf z roku 1985 je poslední domácí) se do kroniky Tour de France zapsal kromě svých nenapodobitelných eskapád také mnohými tirádami a ne nadarmo se díky své přirozené autoritě stal šéfem tehdejšího pelotonu.
Pod touto slupkou bychom ale našli ještě jiné "bretonské atributy": venkovskou neomalenost, úzkoprsost, avšak i tvrdou pracovitost a neústupnost. Poslední dva jsou klíčové, Hinault se nevzdával. V roce 1977 jej nezastavil pád do propasti. O tři roky později neodstoupil z mrazivého ročníku Lutychu ani za cenu ztráty citu v prstech, která už nikdy neodešla.
Deset účastí
Neústupnost v sobě měl také další bretaňský cyklista. Slávou se nemohl výše zmíněným rovnat, možná si na něj dnes ani nikdo nevzpomene. Vždyť jeho cyklistická léta jsou od nás dnes téměř sto let vzdálená, a ostatně ani jeho výsledky neberou dech. Skoro by se však dalo říci, že příběh Roberta Asseho je dodnes platný právě pro onu neúspěšnost.
Asse se narodil v roce 1894 ve Vannes a kolo mu učarovalo, přestože coby dítě z bohaté rodiny před sebou měl mít jinou dráhu než tu, na niž se v té době vydávali téměř výhradně proletářští cyklisté. Byl to sport dělníků a rolníků, ne privilegovaných synků. Asse se ale nedal odradit a v osmnácti začíná s drobnými úspěchy závodit.
Jako většině lidí z jeho generace mu však život přervala válka. Zúčastnil se zákopových bojů a vrátil se, i když s vážnými zraněními. Asse po zásahu šrapnelem ztratil sluch a téměř oslepl na pravé oko. Navzdory takovému handicapu se ale rozhodne vrátit zpět do sedla, a dokonce znovu závodí už v roce 1917 na klasice Paříž–Tours.
O dva roky později jej najdeme ve startovní listině zřejmě nejextrémnějšího závodu, do něhož se cyklisté kdy pustili. Jen třináct z sedmaosmdesáti závodníků dokončilo sedmidenní Circuit des Champs de Bataille, kde se jezdci pohybovali na územích, na nichž ještě o několik měsíců dříve zuřila zákopová válka.
Po cestách, které de facto už přestaly existovat, se pohybovalo klubko nebožáků. Závod tak extrémní, že jej ve vícedenní podobě nikdy znovu nezorganizovali. V roce 1920 se událo pouze jednodenní klání. Circuit des Champs de Bataille zůstává cyklistickým mementem první světové války.
Orientační cyklistika
Asseho příběh je ale dnes spjatý především s Tour de France, kterou jel poprvé v prvním poválečném ročníku 1919. V té době etapy stále ještě pořadatelé šponovali do enormních délek a často se jezdilo přes noc, zabezpečení závodu bylo navíc na takové úrovni, že mnohdy šlo spíše o "orientační" cyklistiku než tu dnešní "výkonnostní".
Pro Roberta Asseho se značně omezeným zrakem a těžkými migrénami, také následkem válečných zranění, bylo následování správné trasy velmi složitým úkolem. Přesto se vrací, rok za rokem, po celá dvacátá léta. Většinou nedokončí úvodní etapu, někdy ale nástrahy prvního dne překoná a se závodem se rozloučí až v dalších dnech.
Ve druhé polovině 20. let, kdy po válečných útrapách sportovní výkonnost účastníků strmě stoupá, už je Asseho účast na Tour de France čím dál více symbolická. Nedokáže držet tempo ani v počátku závodu, navigačně tápe, pro některé je jistě spíše zdrojem posměchu. Přesto rok za rokem pokračuje.
"Patří mezi ty, jejichž sportovní výkon je téměř nulový. Šance na úspěch v závodu či jen zachování sebeúcty je rovnou nulová. A přesto pokračují, s žádným velkým očekáváním, ovšem šťastni, že jsou znovu u toho," napíše o "ztrácejícím se" bretaňském cyklistovi list Le Miroir des Sports.
Asse nepřestane na kole jezdit až do konce svých dní. Podobně jako český "Baron na kole" Christian Battaglia umírá v sedle. V dubnu 1932 jej u silnice v bezvědomí nachází projíždějící motocyklista, o pár hodin později desetinásobný účastník Staré dámy v nemocnici umírá. Na pohřbu mluví Henri Desgrange o jeho lásce k cyklistice. U málokoho to bylo tak pravdivé jako u Roberta Asseho.
