Nejen sport táhne. Tour kolem pláží, bojišť, odbojnými regiony i místy zázraků

Na rozdíl od kosmopolitního vydání Gira se letošní pouť "Staré dámy" jen na nějakých patnáct kilometrů zatoulá za hranice.

A pořád samé nástrahy. Když jede peloton po rovině, hrozí silný boční vítr nebo zrádné kostky. Když se šplhá na zeď, tak hned dvakrát. Když hora, tak pořádná. Když už jen něco přes 60 kilometrů, tak rozdíl několika tisíců výškových metrů. Anebo časovka s hrůzostrašným stoupáním těsně před cílem.

Ale kde jsou ty francouzské krásy? Všude okolo. Jako vždy se se sportovní stránkou nejslavnějšího závodu pojí tradice a historie. Ne vždy nádherná, často lemovaná tisíci mrtvých a podobným počtem ztracených nadějí.

Vítr občas tiše, občas hřmotně se prohánějící po nekonečném atlantském pobřeží a kolem Loiry by mohl šeptat o zvěrstvech, která se tu krátce po začátku velké revoluce odehrála. Za Boha a krále tu tehdy bojovaly tisíce sedláků. Marně. Republikánská přesila byla značná. A nemilosrdná.

Teď se naštěstí na jih od "zámecké" řeky rozprostírá mír. Už vidíte ty příznačné záběry z vrtulníku, kterak nahlíží na místo velkého startu plného titěrných mravenců s ještě drobnějšími kolečky? Ostrov Noirmoutier se starobylým hradem a ikonickým moderním mostem. Odtud se početný peloton vydá na dalekou cestu.

Poslechněte si nový díl Velo fokus podcastu o letošní Tour de France:

Z konce světa do Roubaix

Nejdříve krajem, který kvůli silným větrům od oceánu opěvují spíše surfaři. Cyklisté by možná přivítali mírnější počasí. Ale nechme stranou sport. Druhý den odstartují závodníci z města Mouilleron-Saint-Germain, rodiště strůjce versailleského mírového systému po Velké válce Georgese Clemenceaua. Neúprosný "otec vítězství" podle některých svým ostrým přístupem vůči poraženým "zadělal" na další pohromu. Tu pak pomáhal o téměř dvacet let později řešit zbraněmi maršál Jean de Lattre de Tassigny, rovněž tamní rodák.

To už se bude pomalu o slovo hlásit hrdá Bretaň. Francouzské dominanci dlouho odolávala a stále zůstává tak trochu jiná. Cyklisté se vyhnou tradičnímu sídlu bretaňských vévodů v Nantes a kolem rozsáhlých salin zamíří k pitoresknímu jižnímu pobřeží tohoto poloostrova.

Lorient – slavné námořní centrum. Kdysi domov flotily francouzské Východoindické společnosti, ale také výchozí bod pro zákeřně plující německé ponorky. Teď místo startu šesté etapy. Romantický Morbihanský záliv za zády, další esence romantiky před sebou. Tak kupříkladu Pont Aven, město malířů jako obrázek, anebo Concarneau, starobylý opevněný přístav, a co takhle Locronan? Tam se čas zastavit prostě musel. Peloton ale frčí dál.

Vyšplhá si Mur de Bretagne. Dvakrát. Pěkné sbohem tomuto svéráznému regionu. A pak hurá na sever. Mají za sebou "konec světa" na západě, ale teď je čeká opravdové peklo. I když lemované těmi nejúžasnějšími gotickými skvosty. Katedrály v Chartres nebo Amiens přežily mnohé, třeba i obložené pytli s pískem, když o pár kilometrů dál na východ dopadaly německé granáty.

Takové peklo to zase nebude, jen ty kostky a trocha toho větru a prachu a možná deště. Cesta za průmyslem z velkolepého náměstí v Arrasu skončí na tradičním cyklistickém místě v Roubaix.

Peloton bude vyhlížet Lurdy

Hodila by se dovolená. V nohách už závodníci mají stovky kilometrů. Pod alpskými vrcholky to bude fajn. V Annecy se leckdo nadechne čerstvého vzduchu, pak se začne zběsile stoupat a klesat.

Pomalu kolem slavné zvonařské dílny v Sevrier, jezerní krajinou, kde lidé na dohled od obřích vrcholků přebývali už před mnoha tisíci let, až do proslulých alpských středisek. Stěží si budou moci cyklisté v jedenácté etapě vychutnat vábivou vůni vlašských ořechů a alpských bylin, která se line ze sýrárny v Beaufortu.

Přes 200 kilometrů sjezdovek a olympijská bobová dráha – to jsou chlouby střediska La Plagne. Kolem dějišť zimních Her v roce 1992 budou cyklisté vesele kroužit: úpatí, hřebeny a zase údolí. Mezi tím ledovce. Na jednom z nich poblíž vesničky Saint-Sorlin spočinul popel jednoho z předních návrhářů minulého století Pierra Balmaina.

Ale pryč z hor. Pomalu se s nimi závodníci rozloučí ve Stendhalově rodišti. O lásce ale řeč nebude a o červenou ani černou také tolik nepůjde. Bojuje se o jinou barvu. Historické sídlo sehrálo veledůležitou roli i v dějinách samotné Tour. V roce 1919 zde byl vedoucí závodník Eugene Christophe poprvé oblečen do žlutého dresu.

Vzhůru do přírody. Ve čtrnácté etapě by mohli vystrčit zuby klasikáři. Cenit své poklady umějí i krokodýli v Pierrelatte. Peloton putuje přes Centrální masiv. Pod ním nechává skryté jeskyně, za sebou skalnaté vrásčité krásky. Pojede se také pro objektivy kamer a fotoaparátů. Pro to je Tour stvořena. Ne poprvé bude mezi největší taháky červencové zábavy patřit nejvyšší evropský most a "namalovaný" Carcassonne.

Klid před bouří. V Pyrenejích bude pršet pot. Kdo do Paříže dojede ve žlutém, mělo by být už jasnější. Ale určitě ne nad hvězdy. Na ty jsou odborníky v hvězdárně v Sabaratu. Hory jsou tu drsné, k Bohu blíž. Někdo by mohl věřit na zázraky a v Lurdech s tím mají své zkušenosti.

Míček v baskické národní hře pelota může létat i přes 300 kilometrů za hodinu. Tak rychle i ti nejlepší časovkáři rozhodně nepojedou, zvlášť kvůli náročnému profilu. Do francouzské části Baskicka se vrací Tour po dvanácti letech a pelota tentokráte zůstane až na druhé koleji. Tady už bude jasno a závodníky bude čekat jen triumfální příjezd se sklenkou šampaňského k Vítěznému oblouku. Klišé nebo klasika, jak kdo chce.