5 momentů Tour: Proč si pamatovat ročník 2016

Čtyři prsty Marka Cavendishe

Mnoho se namluvilo o jeho přestupu do jihoafrické stáje Dimension Data – podle některých se Marku Cavendishovi v týmu nenaskýtala taková podpora, jako tomu bylo v předchozím Etixxu QuickStep, a jeho sprinterský vláček nestačil na konkurenci. V porovnání se soupeři už Cavendish neměl mít takovou maximální rychlost a moc se ani nečekalo, že by měl na Tour de France udělat kdovíjaký dojem.

Jak moc se všichni pochybovači mýlili. Jednatřicetiletý Cavendish porazil své konkurenty v přímém souboji hned čtyřikrát – a nebyly to náhodné výhry. Britská legenda, která bohužel pro diváky odstoupila ze závodu s vidinou olympijské přípravy ještě před finále na Elysejských polích v Paříži, navíc přeskočila v historickém pořadí etapových vítězství na Tour Bernarda Hinaulta a má už před sebou se třiceti vítězstvími pouze Eddyho Merckxe (34). Čtyři vztyčené prsty po vítězství v Montélimar byly gestem závodníka, který je (znovu) na vrcholu sil.

Froomovy nečekané útoky...

Chris Froome začínal závod v plus minus stejné pozici jako Nairo Quintana a před závodem se jim dávaly stejné šance. Byl to omyl – Quintanův čas evidentně ještě nenastal a nyní si navíc bude muset dávat pozor na nastupující generaci Adama Yatese a Romaina Bardeta. Froome byl po celý závod suverénní, snad s výjimkou jeho pádu v jedné ze závěrečných etap. Ani to ale jeho sebevědomé představení podstatněji nenarušilo.

Jestli byl jeho závod ale v něčem symptomatický, pak to byly nečekané útoky ve sjezdech či na rovině. Především jeho společný atak s Peterem Saganem v 11. etapě byl na pohled výtečným představením. Oba se utrhli dvanáct kilometrů před cílem a dokázali se před stíhajícím pelotonem na rovině udržet až do cíle v Montpellieru. Byl to nečekaný obrázek, který byl ale velmi sympatický. Froome málokoho zaujme svým stylem, na letošní Tour si ale sympatie jistě podobnými eskapádami získal.

... a nečekané problémy

Britský šampion ale zaujal i díky jinému představení, tentokrát v kopci. Když se v závěru 12. etapy společně s Richiem Portem a Baukem Mollemou utrhli ostatním, nikdo asi nečekal, že by tento útok mohl skončit jinak než dalším získaným časem. Opak byl pravdou. Nad svým kolem skloněný Porte vrazil do doprovodné motorky, již na trase zablokovali diváci, a v kolizi šli k zemi i Mollema s Froomem.

Posledně jmenovaný z incidentu vyvázl zdaleka nejhůře – jeho kolo bylo nepoužitelné, a tak se všichni diváci dočkali obrázků, které se opravdu jen tak kdy nevidí. Froome v prudkém stoupání běžel několik desítek až stovek metrů po svých – bylo to na pohled fantastické představení, které ale zároveň dost dobře mohlo ukončit nebo povážlivě narušit jeho snahu o třetí vítězství. To se nakonec nestalo, organizátoři neutralizovali dojezd a Froome nic neztratil. Jeho nucené běžecké představení ale zůstane v srdcích všech fanoušků cyklistiky.

Výkony Jarlinsona Pantana

Kolumbijské naděje před závodem samozřejmě směřovaly k Nairu Quintanovi, případně k vrchařům jako Sergio Henao. Málokdo si vzpomenul na méně známého Jarlinsona Pantana, který v barvách švýcarské stáje IAM Cycling předváděl výtečné výkony. Sedmadvacetiletý závodník se hned třikrát objevil na vítězném pódiu – kromě dvou druhých míst dokázal i jednu  z etap vyhrát, konkrétně etapu číslo patnáct do městečka Culoz.

Pantano se v tento den, který závodníky mj. vedl i přes HC prémii Grand Colombier, přetahoval o vítězství s Rafalem Majkou. Společně přejeli i poslední stoupání Lacets du Grand Colombier, kde Majka Pantanovi opakovaně ujížděl, ale Kolumbijec se dotáhl ve sjezdu (mimochodem Pantano by byl kandidátem na nejlepšího sjezdaře závodu – i když ne na toho úplně nejrychlejšího) a v závěru dokázal zvítězit. Jestliže kolumbijská cyklistika byla zklamaná z výkonů Quintana, tak Pantano ji jen a jen potěšil.

Bardetovo jediné francouzské vítězství

Mnoho se čekalo od Thibauta Pinota, o trochu méně od Warrena Barguile, ale nakonec to byl Romain Bardet, kdo sklidil největší ovace. Závodník stáje Ag2r, kterému se v pelotonu přezdívá intelektuál pro jeho akademické úspěchy, se stabilně držel s nejlepšími – snad s výjimkou časovek –, aby v devatenácté etapě jako jediný francouzský závodník v tomto roce vyhrál etapu.

Dopomohl mu k tomu manévr jeho domestika Michaela Cherela, s nímž nastoupili v mírném sjezdu. Bardet pak měl dostatek sil, aby pokračoval sám a vítězně dotáhl zhruba třicetikilometrový únik. V závodu, který podobných ataků mnoho nezažil – v tomto ohledu šlo asi o nejztlumenější Tour posledních let –, to byla více než vítaná podívaná. Pro Bardeta samotného navíc toto vítězství neznamenalo pouze etapový vavřín, ale rovněž posun na celkovou druhou příčku pořadí.