Nejrychlejší Paříž-Roubaix historie vyhrál Van Baarle. Peloton se trhal ve větru i na kostkách

Paříž-Roubaix, Peklo severu či nejdůležitější klasika roku. Nejstaršímu Monumentu cyklistické sezony, který se poprvé jel už v dávném roce 1896, můžeme přezdívat různými jmény. Letošní ročník se poprvé od roku 2019 vrátil do svého klasického dubnového termínu, který uzavírá sezonu jarních klasik.

Byl to netradiční závod: netradiční v tom, že se naplno závodit začalo už více než 200 kilometrů před cílem, tedy v době, kdy ještě všechny kostkované "pavé" úseky byly daleko před závodníky. V bočním větru se startovní pole roztrhalo a v přední skupině byli mimo jiné Dylan van Baarle a Matej Mohorič. Právě tito dva byli klíčovými protagonisty letošního Roubaix.

Mohorič strávil na čele nejdelší dobu ze všech, Van Baarle jej ale dokázal v závěru dostihnout. Rozhodovalo se na posledních z velmi těžkých úseků Camphin en Pevele a Carrefour de l'Arbre, kde se Nizozemec Van Baarle z týmu Ineos Grenadiers ukázal jako o chloupek silnější jezdec.

Mohoričovi ujel a o dvacet kilometrů později na velodromu v Roubaix mohl slavit svůj první triumf a také první vítězství pro svůj britský tým. O minutu a půl později si pro druhou příčku dosprintoval Wout van Aert před Stefanem Küngem, na neúnavného Mohoriče zbylo páté místo. Na pětačtyřicátém místě dorazil do cíle se ztrátou dvanácti minut Zdeněk Štybar.

"Nemohl jsem tomu uvěřit, když jsem vjel na velodrom. Díval jsem se na druhou stranu, jestli se tam objeví někdo další, ale byl jsem tam sám," uvedl Van Baarle. "Je to Monument, samozřejmě jsem po takovém vítězství toužil. Být druhý na Flandrech a vyhrát v Roubaix..., nemám slov," prohlásil.

Jak závod probíhal?

Úvodní téměř stokilometrová pasáž, na které ještě závodníky netrápí žádné kostkované úseky, bývá obvykle místem, kde se peloton ještě může šetřit. Dopředu do úniku vyrazí několik jezdců, které poté hlavní pole stahuje. Jenže v letošním ročníku tomu tak nebylo. Do cíle zbývalo ještě podstatně více než 200 kilometrů, když Michal Kwiatkowski s kolegy z Ineos Grenadiers rozdělil peloton zhruba na dvě poloviny.

V té první byla kompletní sestava britské stáje, v té druhé velké hvězdy Mathieu van der Poel, Wout van Aert či Kasper Asgreen. Přetahovaná mezi oběma skupinami, jejichž složení se proměňovalo vinou defektů a pádů, poté trvala dlouhé hodiny. Postupně vykrystalizoval zásadní nástup dne: 112 kilometrů před Roubaix vyrazil Matej Mohorič doprovázený čtyřmi dalšími cyklisty.

Ti však slovinské hvězdě byli pouhým "doprovodem", vše stálo a padalo s výkonem vítěze letošního Monumentu Milán-Sanremo. Mohorič tahal tempo a za ním zela v jednu chvíli už dvouminutová díra. Skupina pronásledovatelů se však nakonec přece jen zformovala a nechyběli v ní Van der Poel, Van Aert, švýcarská lokomotiva Stefan Küng či Nizozemec Dylan van Baarle s Belgičanem Yvesem Lampaertem.

Vše se znovu měnilo během úseku Pont Thibault a Ennevelin, kde sedmatřicet kilometrů před finišem zastavil Mohoriče defekt a v roli osamoceného lídra se rázem nečekaně ocitl třicetiletý Belgičan Tom Devriendt. Měl to ale složité, neboť soupeři mu už téměř dýchali na záda. Unavený Devriendt nevydržel sám na čele ani deset kilometrů, než se k němu Mohorič, nyní doprovázený Lampaertem a Van Baarlem, vrátil jako bumerang.

Za nimi skončily naděje unaveného Van der Poela, který neměl nohy. Jeho rival Van Aert se ale nevzdával, byť s půlminutovou ztrátou na čtveřici na čele dlouho nic udělat nedokázal. A poté přišlo rozhodující zrychlení: Van Baarle byl silnější než jeho soupeři v důležitém úseku Camphin en Pevele, kde si vytvořil rozhodující náskok. Na velodrom v Roubaix dojel s více než dostačujícím náskokem minuty a půl a oslavil první nizozemské vítězství od roku 2014, kdy triumfoval Niki Terpstra. 

Souboj o další místa poznamenala sportovní tragédie Lampaerta, který se srazil s nepozorným divákem a tvrdě šel k zemi. Van Aert spolu s Küngem poté ještě dostihli Mohoriče, kterému vzali i místo na pódiu. Belgičan skončil druhý, Švýcar Küng je spokojený s třetí příčkou.