Možná jsem nebyl dost sobecký. Šampion Tour Andy Schleck

Skromný a možná až moc hodný, tak působil. Když ale za sebe nechal mluvit svoje nohy, nebylo na tom nic útlocitného. Mladší z bratrské dvojice Schlecků navzdory své výšce (udávaných je 186 centimetrů) udivoval v horách a nechával za sebou slavná jména. Doma byl ve velkých kopcích i na ardenských klasikách, což později potvrdil slavným triumfem na Lutychu v roce 2009.

Byl také trochu smolař, což si způsobil zřejmě i svou vlastní zbrklostí. Závod, pro který na lucemburského cyklistu budou vzpomínat i za desítky let, je pochopitelně Tour de France 2010. Ve stoupání na Port de Bales nastoupil, aby mu po pár desítkách metrů spadl řetěz. Kdo může mít takovou smůlu! Alberto Contador nečekal a díky tomu celou Tour vyhrál.

To "vyhrál" je pochopitelně v uvozovkách, Schleck se totiž o rok později dočkal žlutého dresu – ovšem jen v poště, což je způsob, kterým by nechtěl zvítězit zřejmě nikdo. Vlastně jde o další důkaz Schleckovy smůly. Tour vyhrál dodatečně po diskvalifikaci, v začátku zmíněné Giro by mu zase mělo patřit také, neboť vítězný Danilo Di Luca byl dokonce třikrát pozitivně testován na doping.

Působil často, jako by měl hlavu v oblacích, když se ale dokázal zkoncentrovat, ostatní jen zírali. Tak jako v roce 2011 v 18. etapě Tour, kdy zaútočil šedesát kilometrů před cílem, který byl tehdy poprvé v historii na vrcholu Galibieru. Jde o jednu z nejlepších etap minimálně poslední dekády, srovnatelnou třeba s útokem Chrise Frooma na Giru v roce 2018.

Andy Schleck je o rok mladší než Vincenzo Nibali, stejně starý jako Froome. Zatímco slavný Žralok ale dál pokračuje v pelotonu a chce vyhrát letošní bitvu o Itálii, Schleck skončil s cyklistikou již před šesti lety. Byli vrstevníci a spolu ještě třeba s Romanem Kreuzigerem měli být budoucností cyklistiky. U Nibaliho i Frooma se to vyplnilo, u Kreuzigera částečně jistě taky. Schleck dopadl jinak. Proč? 

Dauphiné začátkem konce

V roce 2012 se Critérium du Dauphiné jelo v červnu – ne jako letos v polovině srpna – a pro jezdce mělo být odrazovým můstkem pro Tour de France. Schleck ale padá v individuální časovce, když jej smete vítr (podobná věc se stala Chrisi Froomovi na loňském Dauphiné, dopady pro kariéru mohou být podobné). Výsledkem je zlomená křížová kost a těžce poraněné koleno. 

Po zranění už nikdy nebude takový jako dřív. Když se Schleck vydá na Tour o rok později, zvládne skončit jen dvacátý a zpovzdálí sleduje první Froomův triumf. Spoustu závodů nedokončí a postupně padá do role pomocníka pro bratra Fränka. Pro něj má také pracovat na Tour 2014, pád ve třetí etapě kdesi pár kilometrů před Londýnem se ale ukáže jako poslední kapka. V říjnu ukončí kariéru.

"Nemám žádné výčitky, protože nebylo nic, co bych býval mohl udělat jinak. Nepadal jsem úmyslně. Neužíval jsem si, když se mi doktoři vrtali v koleni," říkal v rozhovoru před dvěma lety. Jednou z výčitek proti Schleckovi, které musel poslouchat v průběhu let opakovaně, bylo, že cyklistickému sportu nedával sto procent – že zkrátka ke spoustě věcí přišel zadarmo.

Finský cyklista Jussi Veikkanen vzpomínal před lety v časopisu ProCycling: „Na náš první společný závod dorazil a neměl ten rok odjeto ještě ani dva tisíce kilometrů. Říkal, že měl zkoušky ve škole a že to dožene," vzpomínal Veikkanen na tréninkový objem, který splní i leckteří "gaučoví" cyklisté. Nutno však dodat, že Schleck brzy zabral a všem ukázal, že i s málo kilometry v nohách dokáže velké věci.

Jiný Schleckův týmový parťák Bobby Julich mluví podobně. "Andy byl umělcem na kole. Dělali jsme si z něho s Jensem Voigtem srandu, že kdyby vzal kolo z garáže, postavil ho do pokoje a jen se na něj koukal, stejně by z toho byl víc fit než já s Jensem po dvou měsících tréninku," usmíval se někdejší třetí muž Tour de France.

Když se ale dokázal zkoncentrovat, nikdo se mu nemohl rovnat. "Měl v sobě zabijácký instinkt. Dokázal se zmáčknout tak, že byste tomu nevěřili. V závěru Lutych-Bastogne-Lutych projel kolem mě a on už nebyl na téhle planetě, byl někde jinde," vzpomínal další z bývalých cyklistů Karsten Kroon. "Takovýhle výraz míval Armstrong ve svých nejlepších letech," dodal.

Schleck byl nicméně často vnímán jako přerostlé dítě v sedle kola, mnozí o něm i tak mluvi. Sám s tím ale nikdy nesouhlasil. "Nikdy jsem tomu nerozuměl, když lidé říkali, že jsem to nebral vážně. Kdybych to tak nemyslel a netrénoval, Tour bych ani nedojel, natož vyhrál," říká. 

Když je všechno pryč, jste ztracení

Naposledy se do zabijáckého módu dostal v roce 2011 na Galibieru. V následující etapě mohl svou třídu potvrdit a skutečně vyhrát Tour de France. Jenže se dal do úniku s Albertem Contadorem, který nikam nevedl. A v závěrečné časovce neměl odpověď na mnohem silnějšího závodníka v souboji se stopkami. Zvítězil Cadel Evans, bratři Schleckové skončili druhý a třetí.

Potom už to nikdy nebylo jako dřív. Přišlo zmíněné zranění na Dauphiné, dlouhá rekonvalescence, spoustu nedokončených závodů, koleno stále bolelo. Byly to promarněné dva roky, oznámení o konci kariéry v říjnu 2014 bylo vlastně vysvobozením. "V cyklistice zažijete spoustu adrenalinu, je to nahoru a dolů, trochu závislost. Když je to všechno pryč, můžete být docela ztracení," říká Schleck.

"A já určitě alespoň zpočátku ztracený byl. Potřeboval jsem se probrat a naučit se žít nový život. Je vám třicet a začínáte znovu," popisuje, jak poté odjel na několik měsíců sám na Mallorcu a přemítal, co dál. Schleck dnes vede vlastní obchod s koly a během Tour de France bere klienty Škody na cyklistické projížďky.

"Nikdy jsem nebyl sobecký. Na to, abych se stal šampionem Tour, jsem asi nebyl dostatečně sobecký. To byla moje největší potíž. Mohl jsem vyhrát mnohem víc závodů, kdybych se víc staral o sebe. Někdy jsem se možná staral víc o Fränka než o vítězství. Ale nelituju toho, dneska bych nebyl šťastnější, kdybych měl o vítězství navíc," dívá se zpět.

Andy Schleck bude v historii Tour de France vždy napsán jako vítěz, byť si své vítězství nikdy neužil v Paříži. Mohl dokázat víc? Jistě. Možná však právě pro svou určitou naivitu a bezprostřednost zůstává mnohým fanouškům bližší než "nedostupní" šampioni s mnohem více triumfy. "Nejvíc pyšný jsem na to, že jsme s Fränkem společně stáli v Paříži na pódiu," říká. Lépe by se to snad ani říci nedalo.