Je nám líto, video expirovalo.
Následuje
Univerzitní hokejová liga: Cavaliers Brno – Masarykova univerzita

Jezevec, mladý Američan a jednadvacet zatáček. Příběh Alpe d’Huez 1986

V roce 1984 to vypadalo, že jeho éra končí. Bernard Hinault v etapě vrcholící na Alpe d’Huez zkoušel další ze svých čím dál více bláznivých nástupů, soupeři ho ale brzy nechali za sebou. A ten nejsilnější z nich, mladičký Laurent Fignon, se při pohledu na urputně šlapajícího "Jezevce" dokonce rozesmál. "Hinault byl úžasný," vzpomínal s jistým sarkasmem i po letech.

Bernard Hinault při prezentaci týmu La Vie Claire s majitelem Bernardem Tapiem (1984)
zdroj: Le Parisien

Jenže přestože to v polovině 80. let působilo, že Hinaultova vláda nad Tour de France a světovou cyklistikou je u konce a novým hegemonem bude Fignon, dopadlo to nakonec úplně jinak. Přestože v třiadvaceti letech vyhrál pařížský rodák svou druhou Tour, další žlutý dres už i vinou mnoha a mnoha zdravotních problémů nezískal.

Dnes a je to k cyklistovi, který zemřel v roce 2010, nespravedlivé se na Fignona vzpomíná hlavně jako na poraženého z Tour de France 1989, kdy závod ztratil o pouhých osm sekund až v závěrečné časovce. V jistém smyslu podobný osud potkal později další "příliš mladé šampiony" Jana Ullricha či o další dekádu později Andyho Schlecka.

V roce 1986 se Tour de France na Alpe d’Huez vrátila. Horské středisko nemá zdaleka takovou cyklistickou historii jako Galibier, Izoard nebo mnohé další alpské vrcholy. Vždyť poprvé slavné serpentiny vyjel peloton až v roce 1952, kdy byl první na vrcholu Fausto Coppi. Stal se tím také prvním vítězem etapy s horským finišem v historii Tour.

Ne, Alpe d’Huez se do panteonu světové cyklistiky dostalo nikoli díky heroickým (a zpravidla vybájeným) příběhům z doby před a těsně po první světové válce. Téměř čtrnáctikilometrový kopec se na cyklistické mapě objevil hlavně díky snaze místních hoteliérů o lepší turistickou návštěvu. Tour de France byla způsobem, jak jejich rezorty ukázat veřejnosti.

Ne nadarmo se tak Alpe d’Huez přezdívá s mírným posměškem "Hollywoodská hora". Hollywood ovšem symbolizuje silné příběhy a nutno říct, že na tomto místě se jich udála celá řada. Po Coppiho dnes do historie zapsaného prvovýstupu následovalo několik nizozemských triumfů (čtyři z pěti finišů mezi lety 1976 až 1981) a dnes je tak Alpe d’Huez známé také jako "oranžová hora".

Bernard Hinault během své poslední Tour de France
zdroj: Stefano Sirotti

V roce 1986 se cyklisté cestou jednadvaceti číslovaných serpentin vydali znovu. Byla to jedna z nejpamátnějších Tour historie – tento titul je samozřejmě diskutovatelný a každý má nárok na to mít svého vlastního favorita. Byla to také poslední v kariéře Bernarda Hinaulta, který o rok dříve přidal jako teprve třetí cyklista po Jacquesu Anquetilovi a Eddy Merckxovi svůj pátý triumf. Po něm to dokázal zatím jen Miguel Indurain.

K žlutému dresu mu v roce 1985 výrazně pomohl mladý Američan Greg LeMond. Dohoda mezi oběma jezdci týmu La Vie Claire byla vcelku přímočará: pomoz mi nyní a příští rok na to nezapomenu. Ovšem takové dohody mohou být také poměrně vratké, zvlášť když se do všeho přimotá sportovní ego, ješitnost a obrovské očekávání francouzského publika.

Pro LeMonda tak jeho "slíbená" Tour probíhala úplně jinak, než si představoval. Hinault byl lepší v první časovce a poté v dvanácté etapě do pyrenejského střediska Pau spolupracoval se Španělem Pedrem Delgadem tak, že společně na LeMonda najeli takřka pět minut. V polovině závodu tak vedl nad svých mladším soupeřem, ale zároveň týmovým kolegou o šest minut a vypadalo to, že Tour je rozhodnutá. A napětí mezi oběma jezdci se dalo krájet.

Jenže hned v následující etapě přišel další z Hinaultových bláznivých nápadů, zamýšlených zjevně jako zastrašení konkurence. Tentokrát ale v etapě číslo 13 končící stoupáním Superbagneres (jezdci museli během dne přejet Tourmalet, Aspin a Peyresourde) přestřelil a většinu náskoku ztratil. "Kdyby neměl tenhle sebevražedný nápad, Tour by byla jeho. Ale jeho hrdost byla silnější," hodnotil to po letech Hinaultův dlouholetý sportovní ředitel Cyrille Guimard, dnes vnímaný jako jeden z nejlepších stratégů cyklistické historie.

Greg LeMond stoupá po boku Bernarda Hinaulta
zdroj: AP

Bok po boku na Alpe d'Huez

Alpe d’Huez bylo na programu v osmnáctý den závodu. V předchozí etapě, která poprvé a do letošního roku naposledy končila na Col du Granon, se LeMondovi premiérově podařilo obléknout se do žlutého dresu. Pomohla mu k tomu "Jezevcova" slabost na Izoardu a také problémy s kolenem, které francouzskou legendu trápilo.

Před Hinaulta se díky skvělému výkonu na Granonu dostal také rachitický Švýcar Urs Zimmermann, a právě on přispěl k tomu, jak etapa nakonec probíhala. Hinault se totiž rozhodl sesadit jej z druhé příčky stůj co stůj, což ovšem (pokolikáté již) ohrožovalo LeMondovou pozici. Po čtyřiceti kilometrech, ve sjezdu z Galibieru, "Jezevec" nastupuje.

"Díval jsem se za sebe, co udělá Zimmermann. Jenže ten byl přilepený na mé zadní kolo a k ničemu se neměl. Takže jsem zase byl v situaci, kdy jsem měl svázané ruce," vzpomínal LeMond v knize "Slaying the Badger" letos zesnulého novináře Richarda Moora. Sám stíhat nemohl, jen by tak Zimmermanna dovezl ke svému týmovému kolegovi. A pokud by neudělal nic, Tour by byla Hinaultova.

Ve sjezdu severní strany Galibieru naštěstí pro Američana leží krátké stoupání Télégraphe, kde LeMond nastoupil svému švýcarskému soupeři a nakonec jej v klesání dokázal definitivně utrhnout. "Když se dotáhne k Hinaultovi, nedojde k žádnému očnímu kontaktu, nepromluví spolu ani slovo. Kouká se přímo před sebe na silnici," píše Moore.

Následuje Croix de Fer, kde Hinault žádá LeMonda, aby do kopce jeli rozumné tempo. Pravá divočina přijde po překonání vrcholu, kdy "Jezevec" předvede asi nejriskantnější sjezd svého života. "Nikdy jsem neviděl nic podobného. Hinault letí v devadesáti kilometrech za hodinu a LeMond hned za ním," vzpomínal jeden z dvojice tehdejších ředitelů závodu Felix Lévitan. Ve sjezdu se také, nepředstavitelně pro "běžného" cyklistu, nakloní a vyčůrá.

Bernand Hinault (vlevo) dostává speciální žlutý dres na Tour de France
zdroj: REUTERS autor: Benoit Tessier

Jako z amerického filmu

Společně absolvují i vleklou štreku údolím k patě stoupání Alpe d’Huez, zbytek pelotonu je daleko za nimi (Zimmermann dojede třetí o více než pět minut zpět). Pak už následuje samotné finále a jeden z nejpozoruhodnějších výstupů v historii Tour. Hinault znovu, tak jako po většinu dne, jede první a rozráží davy fanoušků, které i tento rok přilákala slavná "oranžová hora".

"Dobře to dopadne," říká nervóznímu LeMondovi, který se obával, aby jej nesrazil někdo z publika. Možná si při tom vzpomněl na Merckxe, kterého v roce 1975 udeřil fanoušek a připravil jej o šestý triumf na Tour de France. LeMond navíc coby Američan uprostřed francouzských davů byl na cestě k tomu sebrat titul velké domácí ikoně – to nebylo jen tak.

Ale vše dobře dopadlo. Hinault po čtrnáct kilometrů, zatáčku za zatáčkou, táhne svého mladšího nástupce stoupáním nahoru. Před cílem se oba chytnou za ruce a LeMond nechá pětinásobného šampiona Tour projet cílem jako prvního. Podobné gesto předvedou o 34 let později Richard Carapaz a Michal Kwiatkowski z týmu Ineos Grenadiers, kteří se budou radovat v etapě do La Roche sur Foron během Tour 2020.

Bylo to symbolické předání žezla, zároveň nezištná pomoc mentora svému žákovi. Hollywoodská hora napsala hollywoodský příběh odcházení starého šampiona. "Greg a já jsme tu ukázali to nejlepší, co na našem sportu je," řekne Hinault v cíli. Statistiky posléze ukáží, že oběma výstup trval 48 minut, tedy o tři minuty více než v roce 1952 Coppimu. Marco Pantani bude o jedenáct let později rychlejší dokonce o více než deset minut.

Na tom ale záleželo jen pramálo. "Hinault se tu stal ještě více milovaným. Ukázal, že se z lovce může stát hajný. A ať už se stane cokoliv, v očích publika vyhrál. Jestli vyhraje žlutý dres, je vítězem; jestli ne, je z něj idol," napíše v reakci na to, co na Alpe d’Huez viděl, francouzský dramatik Jean Amadou. "Přes to všechno, co jsem s Tour už zažil a všechen cynismus, který se ve mě nasbíral, mi tato etapa vrátila takovou tu naivní radost, kterou jsem v sobě měl už moc dlouho potlačenou," vyzná se.

Samozřejmě, ne všechno bylo tak idylické. Publikum události osmnácté etapy vzalo jako symbolické předání trůnu, ale Hinault měl jiné plány. V televizním rozhovoru po skončení etapy řekne: "Greg se tu dnes hodně naučil. Doufám, že vyhraje ten silnější z nás. Tour zdaleka není u konce. Někdo třeba spadne hodně věcí může nastat…" Zmatený je i LeMond, který stejně jako všichni ostatní měl za to, že Hinault už složil zbraně. "Jeho tvář má najednou barvu popela," napíší příští den noviny.

Greg LeMond nakonec své vítězství uhájil a o několik dní později na pódium v Paříži, na kterém jej doplnili Hinault a Zimmermann, mohl slavit. Bylo to první z jeho třech vítězství – psychicky, když už ne fyzicky, ovšem jistě nejtěžší. Události z etapy na Alpe d’Huez vypadají, jako by je napsal scénárista amerického velkofilmu. Pod povrchem ale vše uhlazené a hladké nebylo.

Zdroj
ČT sport

Hlavní zprávy

Nejčtenější články