Hodně velký strach z defektu, nebo aerodynamická vychytávka? Na Tirrenu počítají, kolik má kdo kol na střeše

"Asi mají prototypy nových galusek, u kterých hrozí velké riziko defektu. Proto vezou na střeše deset náhradních kol," řekl s úsměvem britský časovkář Alex Dowsett v rozhovoru pro web CyclingNews. Kdože se bojí defektu a proč se vybavil takovou zásobou kol? Řeč je o taktice, kterou na probíhajícím Tirrenu-Adriaticu uplatnily týmy Ineos Grenadiers a QuickStep Alpha Vinyl.

V úvodní časovce velké hvězdy obou stájí Filippo Ganna a Remco Evenepoel vyrazily na čtrnáctikilometrovou trať s ambicemi na vítězství. V dokonale propracované aerodynamické poloze právě oni dva zvládli časovku okolo Lido di Camaiore nejrychleji: Ganna se dokonce jako jediný dostal nad průměr 54 km/hod a vyhrál o jedenáct vteřin právě před Evenepoelem.

Nebylo to žádné velké překvapení, vždyť Ganna zvítězil na dvou posledních mistrovstvích světa, a když jej někdo porazí – jako minulý měsíc Stefan Bissegger v časovce Kolem SAE –, je to spíše výjimka potvrzující jeho dominanci v disciplíně. A ani Evenepoel není žádný otloukánek, když letos v Algarve porazil úřadujícího evropského šampiona Stefana Künga bezmála o minutu.

Pohled do výsledkové listiny tedy nikoho nedonutil pozvednout obočí; záběry z časovky ale už mohly. Jak Ganna, tak Evenepoel za sebou během časovky měli týmový automobil, jehož střecha byla "napěchována" náhradními koly. Obvyklé je, že mechanici závodníkovi vezou jeden speciál pro případ defektu. Jeden ano, ale deset?

Proč tedy pro někoho takové množství materiálu, zatímco zmínění Dowsett nebo třeba v závodě třetí Tadej Pogačar mohli počítat pouze s jedinou náhradou? Odpověď pochopitelně není v riziku technického problému, ale v aerodynamice. Doprovodné vozidlo před sebou rozráží vzduch, a i když podle pravidel musí zůstávat alespoň deset metrů za jezdcem, ve výsledku cyklistovi lehce pomáhá. Čím větší rozměry doprovodné auto má, tím je efekt větší.

Otázkou zůstává o kolik. Podle vědeckých pracovníků, se kterými mluvil web CyclingNews, pomůže běžný automobil na čtrnácti kilometrech trasy zhruba o vteřinu. Pokud se jeho rozměry zvýší – například díky naskládaným kolům na střeše –, pomůže to cyklistovi o další vteřinu. Řeknete si, že je to málo?

Na minulém mistrovství světa v Belgii byl rozdíl mezi prvním a druhým šest vteřin, a to na trojnásobně dlouhé trati, než jaká byla letos na Tirrenu-Adriaticu. Nebo příklad z olympijských her, kdy už zmíněný Švýcar Küng přišel o medaili ani ne vteřinovým rozdílem. Časovkářská disciplína je hrou malých rozdílů a každá sekunda může hrát důležitou roli.

Ocenil by ji i Alex Dowsett, který dojel na úvod italského závodu "Dvou moří", jak se Tirrenu-Adriaticu přezdívá, na šestém místě. "Je to šedá zóna mezi pravidly a fair play. Nic tím neporušují, ale...," poznamenal britský závodník, který se vloni marně pokoušel o překonání rekordu v cyklistické hodinovce. Pravidla skutečně nespecifikují, kolik náhradních kol může tým pro svého jezdce vézt.

Přímo na trati cyklista zmíněný efekt asi stěží pocítí a ani Ganna by s největší pravděpodobností o vítězství na Tirrenu nepřišel, kdyby v zádech neměl podporu "plné střešní zahrádky". Kdyby však výsledek byl těsnější, bylo by na místě se ptát, zda se nejnovější aerodynamická zbraň do výsledků zásadněji nepromítla.