Jedním z nejcitovanějších faktů každé Tour de France je délka čekání domácích na vítězství v mužském závodě. To se každý rok navyšuje – triumf Bernarda Hinaulta se datuje do července 1985. Vzhledem k přítomnosti Tadeje Pogačara to vypadá, že tomu nejinak bude i letos. Zároveň ale nejde pominut, že Francouzům rychle vyrostla hvězda, která by jej na trůnu mohla nahradit: Paul Seixas.
V osmdesátých letech to pro domácí nevypadalo vůbec zle. Hinaulta měl nahradit Laurent Fignon, který těsně po dvacítce dokonce Tour dvakrát vyhrál. I když jej sužovalo zranění achilovky, byl v roce 1989 vítězství blizoučko, pouhých osm vteřin. Takové bylo v cíli jeho manko na Grega LeMonda.
Přišli další – Jean-Francois Bernard, Laurent Jalabert, Richard Virenque, v minulé dekádě Julian Alaphilippe, Thibaut Pinot nebo Romain Bardet. Od každého z nich si publikum slibovalo, že čekání ukončí. Každý z nich měl své šance, ale nedokázal je proměnit. Nezřídka také vinou enormního očekávání, které svazovalo nohy a zatěžovalo plíce.
Francie tak stále čeká, už celých čtyřicet let (na rozdíl od žen, kde Pauline Ferrandová-Prévotová triumfovala v loňském roce). Devatenáctiletý Paul Seixas je zatím posledním v řadě cyklistů, kteří to mají změnit. A zdá se, že rodák z Lyonu by na rozdíl od svých předchůdců mohl uspět. Když už ne letos, tak v příštích letech. Zároveň však i u něj platí to, co u Pinota s Bardetem: tlak je obrovský. Navíc v tak útlém věku.
Pod tlakem
Seixas se pochopitelně nevyhne srovnání s Pogačarem, který byl o rok starší, když v roce 2019 debutoval na španělské Vueltě, kde po třech etapových vítězstvích skončil třetí za dvojicí Primož Roglič a Alejandro Valverde. Startoval dokonce na stejných závodech: vyhrál v Algarve, kde Seixas letos skončil druhý, a dojel šestý v závodě Kolem Baskicka. Zde už na tom je lépe Seixas, který celý závod vyhrál s nebývalou suverenitou a náskokem dvou a půl minuty před Florianem Lipowitzem, třetím nejlepším z loňské Tour.
Soudě podle výsledků, devatenáctiletý Seixas z roku 2026 je lepší než dvacetiletý Pogačar z ročníku 2019. Francouz za Slovincem dojel na Strade Bianche i dubnovém Lutychu, kde spolu svedli souboj jeden proti jednomu. Připsal si i velký triumf na Valonském šípu, kde rozdrtil konkurenci na závěrečné stěně Mur de Huy. Seixas navíc zaujal i svou odhodlaností či umanutostí, když na posledním testu na Dauphiné stíhal soupeře po těžkém pádu.
Samozřejmě že takové úspěchy nenechaly klidnými fanoušky ani francouzská média. Le Monde či L’Equipe se předhání ve vrstvení superlativ. Ty zní i z pelotonu. Svého soupeře opakovaně chválí jak Pogačar, tak další cyklisté. „Jeho přístup k závodění, styl jízdy, pohyb v pelotonu nebo to, jak si hledá místo, to všechno v devatenácti letech. Jsem z toho úplně hotový,“ prohlásil bývalý profík Heinrich Haussler, toho času zaměstnaný jako sportovní ředitel v Seixasově francouzské stáji Decathlon.
Očekávání jsou tak obrovská, byť sám Seixas si je (alespoň to tak tvrdí) nepřipouští. Nabízí se pochopitelně otázka, zda na debut na Tour ještě není brzy a v Decathlonu jej raději neměli poslat do Španělska na Vuelta, kde by si třítýdenní závod mohl vyzkoušet ve větším klidu. Ostatně, tým UAE to tak před lety udělal s Pogačarem.
V současné cyklistice ale již nějakou dobu neplatí dávná pravidla o tom, že na vrchol se závodníci dostávají krátce před třicítkou. Pogačar je toho důkazem, ale zdaleka ne jen on. Závodníci, kteří na papíře ještě náleží do kategorie do 23 let, dokáží dominovat „seniorským“ podnikům. Co víc, někteří tuto kategorii přeskočí úplně a z juniorů přechází rovnou mezi elitu. Zkušenosti mají své místo, ale v tomto pelotonu mladíků jsou vedlejší.
Zdá se tak, že otázka není postavena tak, zda Seixas na úspěch na Tour de France výkonnostně má, nebo ne. Zcela jistě ano, ať už tím úspěchem myslíme nejlepší pětku, vyhrané etapy, nebo dokonce celkové pódium. Má na to, aby sesadil na konci ročníku Tadeje Pogačara? Zřejmě ne, vždyť se Slovincem na velkých závodech zatím prohrál.
Otázka se má následovně: nepodepíše se na něm tlak očekávání, tlak čtyřiceti let francouzského čekání, která mu teď leží na zádech? Tady už to není tak jisté, protože nevíme. Taková tíha by zamávala s každým.
„Mám za to, že ve Francii se často zapomíná na to, že mu Pogačar zkrátka na Lutych ujel. Jasně, bylo skvělé vidět Paula, jak se s ním drží na stoupání Redoute, ale určitě to neznamená, že je jedním z favoritů na vítězství na Tour,“ prohlásil před několika dny Seixasův týmový kolega Tiesj Benoot.
„Paul může skončit v první pětce nebo dokonce na pódium, ale nesmí si připouštět očekávání. Musí si to sám užívat, protože jinak to pro něj bude těžké, aby měl dlouhou kariéru. Je to ale jedinečný závodník a ani on zatím neví, čeho může dosáhnout,“ řekl Benoot.
Za tři týdny bude sám Paul Seixas, ale i my všichni ostatní o dost moudřejší v tom, kde jeho hranice leží.
