Belokiho pád. Když jedna vteřina zmaří vše

"Nikdy jsem nic takového neviděl," prohlásil v přímém přenosu komentátor Phil Liggett, a to dokonce dvakrát. Zíral přitom na obrazovku a nevěřil vlastním očím. Přitom se zdálo, že jeho denní práce už je téměř hotova. Závodníci vystoupali poslední z přívalu kopců, zbývalo už jen sjet z Cote de la Rochette do Gapu. Chyběly čtyři kilometry.

Jenže i ty někdy bývají rozdílem mezi úspěchem a zklamáním, radostí a katastrofou. Protože právě jedna taková katastrofa se v parném červenci 2003 přihodila baskickému vrchaři a zdatnému časovkáři, kterého stihl onen podobně nevděčný osud jako Jana Ullricha, Marca Pantaniho, José Maríu Jiméneze, Ibana Maya a další.

Beloki byl jedním z těch, kteří se chtě nechtě museli potýkat s texaským expresem jménem Lance Armstrong. A nutno říci, že se mu dařilo lépe než mnohým dalším. Rok 2000, debut: třetí místo za Armstrongem a Ullrichem. To samé o rok později, kdy se pořadí na pódiu zopakovalo. A poté ročník 2002 a druhá příčka za Armstrongem.

Ne, Beloki sice Tour de France nikdy nevyhrál, to však ani Ullrich s Pantanim poté, co se Texasan vrátil po překonání rakoviny do pelotonu. Baskův příběh má o to větší sílu, že jako jediný z velkých Armstrongových soupeřů nikdy nebyl potrestán za doping (sluší se nicméně dodat, že jeho jméno padalo v roce 2006 ve spojitosti s tzv. Operací Puerto).

Tour v roce 2003 mohla být jeho. Dodnes se soudí, že jde o rok, kdy byl Armstrong nejzranitelnější a kdy Ullrich neproměnil svou velkou šanci. Tlak na Armstrongovo US Postal mohl být ještě větší, kdyby Beloki absolvoval celou Tour. Jenže on to nedokázal. Ne poté, co se svezl po spáleném asfaltu v závěru devátého dne, čtyři kilometry v kopcích nad Gapem.

Kdy jindy, když ne teď

Byla to dramatická Tour, nejdramatičtější z těch sedmi, které nesly Armstrongovo jméno. Američan byl před konkurencí napřed v mnoha směrech, jedním z nich byla preciznost přípravy: každý věděl, že celý rok se pro něj točí kolem těch tří červencových týdnů. S jednou výjimkou. V roce 2003 se totiž vydal už o několik týdnů předtím na Critériu du Dauphiné.

Na klasickém přípravném závodě, který jako odrazový můstek slouží závodníkům i dnes – Chris Froome či Geraint Thomas mohou vyprávět –, odrážel razantní Mayovy útoky. Vítězství získal, spálil však velké množství energie. A ta mu chyběla. Jeden z jeho trenérů Chris Carmichael později připustil, že tehdy měli Maya nechat vyhrát.

V tom roce se slavilo století od prvního ročníku a ředitel Tour Jean-Marie Leblanc nechal peloton v průběhu závodu navštívit všech šest měst, která v roce 1903 první peloton Tour de France navštívil. Začínalo se v Paříži, a to prologem. Armstrong byl unavený, trápily ho žaludeční problémy a poraněný bok, což si způsobil změnou nastavení kola. Kdy jindy ho svrhnout, když ne teď?

Přišla osmá etapa – přes Galibier s vrcholem na Alpe d’Huez. V serpentinách to začalo. U "Holandské zatáčky" útočili Mayo s Belokim, přidal se Alexandr Vinokurov, dopředu chtěl i Tyler Hamilton. Armstrong neměl pět párů noh, aby je dokázal zastavit. Na vrchol přijel, unavený a brunátný. Dostal se sice do žlutého dresu, ale Beloki nebyl daleko a za ním se tlačili další. 

I o devátém dnu, kdy se přejížděl Lutaret a Izoard, útoky pokračovaly. Posledním kopcem byl Cote de la Rochette, kde se dopředu vrhl Vinokurov a přes vrchol přejel s malým náskokem na Armstrongovu miniskupinu. V ní byli také Mayo, Ullrich a Beloki. Baskický lídr stáje ONCE se i přes naléhání šéfa týmu Manola Saíze pustil z kopce jako první.

Zanedlouho to přišlo. Belokiho přední kolo vlétlo do rozteklého asfaltu, galuska se mu svlékla z ráfku, nekontrolovatelně padal. Náraz. Kosti, které se pod tlakem zhroutily. Zlomená byla stehenní kost, loket, zápěstí. Beloki ležel na asfaltu, skláněli se nad ním jiní, mezi nimi i Saíz, který jako by to přivolal. I po letech z těch obrázků mrazí. 

Beloki tu připomíná krajana Luise Ocaňu, řvoucího v agonii o 32 let dříve, kdy nejprve upadl a brzy na to jej v rychlosti trefil Joop Zoetemelk ve sjezdu z Col de Menté. Tak jako Ocaňa i Beloki putoval do nemocnice, na operaci a posléze do domácího léčení. Vnímal jen zpovzdálí, jak se Ullrich dokázal dostat k Armstrongovi jen na patnáct vteřin.

V následující etapě Američan zachytil řidítky o tašku jednoho z diváků a Ullrich se zachoval, jako se hodní kluci z Rostocku chovají – čekal. Zbytek je historie. Armstrong se vrátil, nastřelil tempo a Ullrich se za ním jen díval. Byla to jeho největší šance, další už nepřišla. Bernard Hinault mohl na pódiu prohodit směrem k pětinásobnému vítězi: "Vítej do klubu!"

Léta lítosti

"Nevím, jestli jsem měl sílu, abych Armstronga porazil, ale té šanci jsem věřil. Pořád mi vyčítali, že jsem se o nic nepokusil. A štěstí pak nestálo při mně," říkal s odstupem času Beloki, který se do pelotonu vrátil až po tři čtvrtě roku trvající pauze. Na své dřívější pozice se ale už díval jen zdálky. "Držím se těch nejlepších aspoň ve středně obtížných etapách. Už to je pro mě vítězství," připustil.

Na Tour se vrátil už jen jednou, v roce 2005. Dojel daleko mezi poraženými na 75. místě. O rok později dal jízdní kolo do garáže a v 33 letech svou kariéru uzavřel. "Ten pád mi změnil život. Z muže, který myslel na celkové prvenství, se stal ten, co je rád za každou chvíli na špici pelotonu. Ptal jsem se sám sebe: Mám to trápení protahovat?" vzpomínal na léta trápení a lítosti.

"Svaly nebyly schopné záběru, neměl jsem chuť do závodění, neudržel se v balíku a musel odstupovat ze závodů. Bylo mi fakt hrozně," dodal Beloki, na něhož se v cyklistickém světě pozapomnělo. I když ne zcela, v současnosti například pokrývá velké závody pro španělské rádiové stanice. Navíc před několika týdny došlo k události, která Belokiho osud nepříjemně připomněla.

"Jakmile jsem tu zprávu o Chrisově pádu slyšel, uvědomil jsem si, jak je to v něčem podobné tomu mému," svěřil se v polovině června serveru CyclingNews. "Samozřejmě, nemám detailní informace o jeho stavu, ale vím to, že tahle zranění mu způsobí spoustu problémů. Jeho uzdravení nebude probíhat snadno, bude to těžké. Dva kroky vpřed, jeden vzad," míní Beloki.

Froomovi nyní lékaři předpovídají šest měsíců bez kola. "Jenže možná bude potřebovat další zranění. Až se pak posadí do sedla, přijdou další otázky, třeba jak se mu změní pozice na kole," dodává. Beloki už nikdy nebyl tím samým jezdcem, bude jím Froome? "Tohle je jeden z těch pádů, kdy je to každému líto. Lidí se to dotýká," myslí si Beloki.

Dva cyklisté, dva v lecčems podobné karamboly. Snad Froomova kariéra nevymizí podobným způsobem, jako se to stalo jeho generačnímu předchůdci.