V 73 letech zemřela legendární basketbalistka Uljana Semjonovová. Dominantní pivotka vysoká 210 centimetrů během 18 sezon v reprezentaci Sovětského svazu v 70. a 80. letech minulého století nepoznala v soutěžním zápase jedinou porážku. Dvakrát vyhrála olympijské hry, třikrát mistrovství světa, desetkrát slavila triumf na evropském šampionátu.
Odešla Uljana Semjonovová, jedna z největších osobností světového basketbalu
Narodila se 9. března 1952 a dětství strávila v Medumi v Daugavpilském okrese. Již ve velmi mladém věku bylo jasné, že se bude věnovat basketbalu, když v pouhých 13 letech měřila neuvěřitelných 192 cm. Její cesta vedla rovnou do Rigy. V roce 1967 již v juniorském dresu získala titul mistryně Evropy a o tři roky později se s TTT Riga radovala z domácího titulu a vítězství v Evropském poháru. Ve stejném roce už v dospělé reprezentaci získala první z celkem deseti medailí z ME.
„Asi jsem maximalistka, dělám všechno, co můžu; méně mi nestačí. Když jsem byla mladá, moje rodina mě učila dělat každou práci, do které jsem se pustila, poctivě, s plným nasazením a do konce. Basketbal mi zpočátku připadal povrchní – dokud jsem se do něj nezamilovala přes TTT Riga a skvělé spoluhráčky.“
Její výška jí dávala velkou výhodu, vynikala fyzickou zdatností, vybroušenou technikou a basketbalovou inteligencí, které jí umožnily tuto výhodu skutečně využít.
Olympijská zlata získala Semjonovová v Montrealu 1976 a Moskvě 1980. Mistryní světa se stala v letech 1971, 1975 a 1983. Dlouholetá opora TTT Riga se radovala z 15 titulů mistra SSSR a 11 triumfů v PMEZ, nynější Evropské lize.
Tři síně slávy a další prestižní ocenění
V roce 1993 byla jako první žena narozená mimo USA uvedena do Síně slávy světového basketbalu ve Springfieldu. O šest let později se dostala do Síně slávy ženského basketbalu v Knoxville a v roce 2007 do Síně slávy FIBA.
Dvanáctkrát jí byla udělena cena za nejpopulárnější lotyšskou sportovkyni a v rámci ankety Lotyšský sportovec roku byla v roce 2007 oceněna i za celoživotní přínos sportu.
Semjonovová po skončení své sportovní kariéry založila a po mnoho let vedla Lotyšský sociální fond olympioniků, který se zaměřoval na organizaci různých druhů pomoci a asistence pro sportovní veterány.
„Basketbal mě nikdy neomrzel, i když jsem někdy hrála skoro rok bez dovolené. Národní tým SSSR nahradil TTT, pak přišla zase klubová sezona. Vždycky jsem myslela na prestiž týmu, na zisk dalšího titulu. Pokud jsem někdy prohrála, byla to velká ostuda…“