Historie MS: Tripolární svět pod bezednými koši
Tradice, historie, nejširší členská základna i nejlepší liga světa. To vše pasuje Spojené státy na největšího favorita prakticky každého velkého basketbalového turnaje. Ale zatímco na olympijských hrách "hvězdy a pruhy" potvrzovaly pravidelně svou dominanci, na světovém šampionátu Američanům zdaleka tolik pšenka nekvetla. Vedle Sovětského svazu, hlavního nejen sportovního rivala druhé poloviny 20. století, stál totiž proti USA i dlouhodobě nejlepší a nejkonzistentnější evropský tým – Jugoslávie.
Spojené státy, SSSR a nástupnické Rusko a Jugoslávie (Srbsko) si dohromady rozdělily třináct ze sedmnácti světových titulů. Američané se přitom pátým triumfem svým balkánským soupeřům vyrovnali až na posledním šampionátu ve Španělsku, kde shodou okolností právě Srbsko porazili ve finále. Mimochodem, šlo o teprve první souboj dvou nejúspěšnějších týmů historie v duelech o zlato.
Jihoslované psali dějiny mistrovství světa prakticky hned od úvodu. Na prvním šampionátu v říjnu 1950 skončili sice mezi desítkou účastníků poslední, Nebojša Popovič ale v úvodním utkání s Peru zaznamenal první bod v historii MS. A první skandál měla na svědomí rovněž Jugoslávie, když tým ve skupině o 7.–10. místo odmítl nastoupit na protest proti frankistickému režimu do zápasu se Španělskem.
Ani dalším turnajům v období první fáze studené války se rozhodně nevyhýbaly politické kontroverze. Hned o čtyři roky později se MS nezúčastnily Maďarsko a SSSR, protože jim vláda pořadatelské Brazílie nevydala víza. V roce 1959 zas nenastoupily SSSR a Bulharsko proti Tchaj-wanu, protože jeho hráči měli na dresech nápis China.
Úvodní šampionáty v režii Brazílie
První mistrovstí světa nakonec ovládli domácí Argentinci, když v závěrečném kole finálové skupiny porazili v souboji dvou neporažených týmů USA 64:50. Na další úspěch si Jihoameričané museli počkat víc než padesát let, a nakonec měl hořkou příchuť. Na MS 2002 v Indianapolis sice pod vedením legendy San Antonia Manu Ginobiliho dokázali jako první porazit domácí výběr složený výhradně z hráčů NBA, v prodloužení finále se ale museli sklonit před Jugoslávií.
Jinak ale 50. a 60. léta patřila zprvu tradičnímu argentinskému rivalovi, Brazílii. Na domácím šampionátu v roce 1954 skončili Brazilci druzí za Spojenými státy, další dvě mistrovství světa už ale ovládli a celkem získali cenný kov na pěti turnajích za sebou. Navíc k tomu ještě dvakrát skončili třetí na olympijských hrách. Od bronzu na MS 1978 ale kanárci na další medaili čekají marně. Spolu s USA ale zůstávají jediným týmem, který na šampionátu dosud ani jednou nechyběl.
Medailové žně Sovětů a Jugoslávců
V roce 1963 se poprvé na stupně vítězů prosadily jak SSSR, tak Jugoslávie. A ani jeden z týmů se následně nevracel z MS bez medaile až do roku 1990. Rusové ještě protáhli sérii svých sovětských předchůdců do roku 1998 a cenný kov tak získali na rekordních deseti šampionátech v řadě.
Jugoslávcům zabránila v podobném počinu krvavá občanská válka v první polovině 90. let. Nejdříve přišli o pořadatelství MS 1994 ve prospěch Kanady a následně na turnaji vůbec nemohli obhajovat zlaté medaile. Na úspěchy do té doby společné reprezentace se ovšem podařilo navázat Chorvatům, kteří brali v Torontu bronz.
Spojené státy bez hráčů NBA čekaly na zlato 32 let
Američané během zmíněných tří dekád získali jediný titul v roce 1986 po velké finálové bitvě se Sověty 87:85. Až do roku 1994 totiž nemohli využívat hráče z NBA kvůli z dnešního pohledu kontroverznímu pravidlu o profesionalismu. To nahrávalo oběma konkurentům z východního bloku, kde byli hráči oficiálně amatéry.
To se změnilo až po legendárním vystoupení amerického Dream Teamu na olympiádě v Barceloně. Na následující světový šampionát už mohli i hráči nejlepší ligy světa a USA naprosto dominovaly. Využily i absence jugoslávských obhájců titulu a bez jediné porážky si dokráčely pro zlato. Výhra 137:91 nad Ruskem je navíc dosud platným nejvyšším vítězstvím v titulovém zápase od zavedení finálového utkání v roce 1978.
Kvůli hráčské stávce před sezonou 1998–1999 ale hráči NBA na dalším MS znovu chyběli a na trůn se vrátili Jugoslávci, byť v tu chvíli už formálně reprezentující pouze Srbsko a Černou Horu. Rusové po finálové porážce 62:64 brali čtvrté stříbro v řadě a zároveň desátou a dosud poslední medaili. Spojené státy nestačily v semifinále na Rusko a získaly jen bronz.
Domácí noční můra Američanů
Vše si chtěli Američané vynahradit o čtyři roky později na domácí půdě, turnaj v Indianapolis se pro ně ale změnil ve velkou blamáž. Na šampionátu plném překvapení skončily hvězdy a pruhy v sestavě třeba s Jermaine O’Nealem, Paulem Piercem nebo Reggie Millerem už ve čtvrtfinále po dvacetibodovém představení Srba Predraga Stojakoviče. Následně USA nestačily ani na Španělsko a skončily až šesté.
Do té doby se hledající Jugoslávci nakonec dokráčeli k pátému světovému titulu po nervydrásajícím prodloužení s Argentinou. Historický bronz vybojovali pod taktovkou nejlepšího hráče turnaje Dirka Nowitzkiho Němci, čtvrté místo zbylo na šokujícího semifinalistu z Nového Zélandu.
V roce 2006 se svého největšího úspěchu dočkala zlatá španělská generace pod vedením bratrů Gasolových, když ve finále přehrála semifinálové katy Spojených států Řeky. Poslední dva turnaje ale patřily jasně Američanům, kteří aktuálně drží sérii 19 vítězství na MS v řadě.
Pouze 15 hráčům se povedlo v kariéře vyhrát světový titul dvakrát. Po šampionátu v Číně k nim může přibýt v amerických barvách jediný účastník MS 2014 v kádru trenéra Grega Popoviche Mason Plumlee nebo poslední dva pamětníci španělské zlaté jízdy Marc Gasol a Rudy Fernandez. Jako jediný dokázal zvítězit na mistrovství světa v roli hráče i trenéra Srb Željko Obradovič.
