Státem řízený doping v ČSSR aneb strůjce nepřekonatelných rekordů

Utajený kontrolní odběr na poslední chvíli odhalil v moči běžkyň stopy nandrolonu. Kdyby se závodnice musely – nedej bože - na šampionátu podrobit oficiální dopingové zkoušce, mělo by Československo na krku další dopingový skandál. A to se nemohlo stát.

Všechno přitom běželo podle plánu. Obě reprezentantky zařazené do "programu specializované péče" absolvovaly na přelomu srpna a září se zbytkem týmu soustředění na Dachsteinu, kde - jak ukazují záznamy – dostávaly "podpůrné prostředky": Strombu a Agovirin.

Reprezentační lékaři měli s podáváním anabolických steroidů dlouhé zkušenosti. Dobře věděli, že pokud se vysadí včas, dopingová kontrola je nemá šanci odhalit. Kde se tedy stala chyba? Věci zřejmě vzal do vlastních rukou trenér Zdeněk Ciller, strůjce medailových úspěchů z olympiády v roce 1984. "Zdeněk jim to trochu přiživil, on byl nekontrolovatelný," vzpomínal začátkem nového tisíciletí pro MF DNES tehdejší lékař běžkařské výpravy Petr Krejčí, mimochodem lékař současné fotbalové reprezentace. 

Fibingerová přehodila i nadopované muže

Do českých kin právě vstoupil snímek Andrey Sedláčkové Fair play, který otevírá staré a ne úplně zacelené rány. Téma státem řízeného dopingu v socialistickém Československu je i 25 let po pádu komunistického režimu pro mnoho lidí stále tabu. A to i přesto, že není pochyb, že za velkou část medailí a rekordů z osmdesátých let vděčíme právě propracovanému systému užívání zakázaných látek.

"Byl jsem jeden z těch, kdo v první chvíli odmítli, jelikož jsem si k tomu zjistil nějaké informace. Řekl jsem jim, že o tom budu uvažovat, a když jsem si zjistil všechna úskalí, která život vrcholového sportovce přináší, tak jsem na tuto spolupráci kývnul," popisuje svou zkušenost Remigius Machura - bývalý koulař a jeden z mála českých sportovců, kteří otevřeně hovoří o užívání dopingu za minulého režimu.

"Nestydím se za to. Ani si nemyslím, že to bylo špatně. A nechci polemizovat o tom, co je fair play, nebo není fair play," dodává. Díky svému výkonu 21,93 m z olympiády 1988 v Soulu Machura stále drží český rekord ve vrhu koulí a patří do první dvacítky světových tabulek. Pro zajímavost ještě o 29 cm dále než Machura dokázala hodit v roce 1977 Helena Fibingerová. Osminásobná mistryně Evropy však jakoukoliv možnost, že užívala doping, vždy striktně odmítala.

Systém s pokusy na lidech

Doping jako takový má dlouhou historii jak ve světě, tak v Československu. Program státem řízeného dopingu se ale v ČSSR zrodil až na konci sedmdesátých let a do značné míry pod tlakem výsledků reprezentantů Německé demokratické republiky, kde začali systematicky nutit vrcholové sportovce k užívání zakázaných látek už v roce 1966.

"Byla to reakce na takzvaný 'východoněmecký zázrak'. Relativně malá země jako NDR najednou začala válcovat sportovní velmoci v počtu medailí. V roce 1976 mělo Východní Německo nejvíce medailí po Sovětském svazu, a to samozřejmě vyvolalo reakci," popisuje historik Vít Poláček.

První dokumenty poukazující na státem podporovaný doping v ČSSR pochází již z doby před olympiádou v Montrealu v roce 1976. V interní zprávě určené předsedovi Československého svazu tělesné výchovy Antonínu Himlovi se doporučuje, aby olympionikům byla pro Montreal k dispozici anabolika, zejména Dianabol a Stromba.

V sedmdesátých letech byl státem organizovaný doping stále v plenkách a chybělo mu centrální řízení. Přípravy však byly v plném proudu. "Vědecko-metodologické oddělení ČSTV zpracovávalo podklady pro to, které přípravky jsou nejvhodnější. Dělalo různé nejen klinické testy na zvířatech. Ale materiály uvádí, že preparáty byly testovány na svou účinnost i na vybraných vrcholových sportovcích. V podstatě probíhaly, zjednodušeně řečeno, pokusy na lidech," vypráví Poláček.

ČSTV pak postupně dal dohromady tým necelé desítky takzvaných "progresivních" lékařů. Ti celý program podávání zakázaných látek připravili a pod vedením ústředního výboru svazu také na začátku osmdesátých let uvedli do provozu. Do systému bylo zařazeno deset sportovních odvětví, mezi nimiž prim hrály vzpírání, atletika a běžecké lyžování. Patřil mezi ně ale i lední hokej. 

Čistí z kola ven

Na začátku celého procesu byl výběr potenciálních kandidátů, kteří měli ambice a schopnosti vozit pro Československo medaile z velkých akcí. Vybraní jedinci dostali nabídku zařadit se do tzv. programu specializované péče, v rámci něhož jim byl pod dohledem lékařů aplikován doping. Nutnou podmínkou pro zařazení do programu byl podpis slibu mlčenlivosti.

"Na jednu stranu bylo pozitivní, že vše bylo oproti dosavadní praxi pod lékařskou kontrolou. Na druhé straně se vytvořil tlak na sportovce, kteří by doping jinak asi nebrali, aby ho brali. Existovaly směrnice, podle kterých příslušní lékaři a trenéři měli vyřazovat sportovce, kteří toto odmítnou, z reprezentace," doplňuje Poláček.

Přesto je možné, že někteří skutečně uvěřili, že jsou jim podávány pouze povolené substance, které prý měly podpořit regeneraci organismu. Nejčastěji se mluví o vitamínu B12, který si podle vlastních slov nechala píchat i držitelka nejhodnotnějšího světového rekordu všech dob běžkyně Jarmila Kratochvílová.

"Reprezentanti - včetně třeba i ledního hokeje - byli nuceni podpůrné prostředky užívat. Ať už věděli, co berou, nebo nevěděli," říká bez vytáček Jaroslav Nekola, dlouholetý předseda českého Antidopingového výboru. Existovaly ale případy sportovců, kteří po úspěchu toužili natolik, že se prý nespokojili ani s dávkami od lékařského týmu a žádali víc. Ve velkém se anaboliky přikrmovali například vzpěrači pod vedením trenéra Emila Brzosky.

Z pověření KSČ

Propracovaný systém státem řízeného dopingu nezapomínal ani na záchrannou brzdu. Tou byly preventivní dopingové kontroly (tzv. pretesting), které probíhaly před odjezdem na velké akce. Měly odhalit případné nedovolené množství zakázaných látek v těle. Sportovci, kteří neprošli oficiální dopingovou zkouškou, jednoduše zůstali doma, nejčastěji pod záminkou zranění. (Z tohoto důvodu dnes existují i mimosoutěžní dopingové zkoušky, které mají zamezit případnému pretestingu.)

Za dopingem ve vrcholovém sportu ale zdaleka nestály pouze ambice funkcionářů ČSTV. Na "dobré reprezentaci v zahraničí" měli zájem i představitelé komunistické strany, respektive státu. V roce 1985 tak vznikl Ústav národního zdraví pro vrcholový sport, který spadal přímo pod ministerstvo zdravotnictví a převzal celou organizaci po ČSTV.

"Byl jsem v té době funkcionářem ČSTV a dobře vím, kdo to všechno organizoval. Vycházelo to z politických impulzů, aby Československo prostřednictvím sportovců získávalo slávu. Bylo to ideologické vítězství celého bloku," popisuje roli "diplomatů v teplákách" Nekola.

Oběti? 

I s odstupem 25 let je tehdejší československé sportovce těžké soudit. Do značné míry byli oběťmi systému, který nedovoloval dosáhnout úspěchů bez užívání nedovolených prostředků. Na druhou stranu řada z nich dodnes žije ze slávy, medailí a rekordů, ke kterým by se bez dopingu asi nikdy nepropracovali. Jeden z bývalých funkcionářů Václav Marhoul dokonce tvrdí, že poptávka po dopingu často přicházela od trenérů a samotných sportovců.

Za jejich výkony přesto bez diskuse stála tvrdá dřina. Jarmila Kratochvílová je známá krutými tréninky, které jí ordinoval trenér Kváč. Někdy běhala v bazénu po kolena napuštěném vodou s plynovou maskou na hlavě a oblečená do vesty se závažími. Před olympiádou v Moskvě prý navzpírala za rok 750 tun. Za jeden trénink zvedla v součtu až 16 tun, desetkrát za sebou musela vyskočit s činkou těžkou 110 kilogramů na zádech a za dopoledne dokázala na dráze uběhnout i 18 třístovek.

"Anabolické steroidy sloužily k takzvané regeneraci, respektive urychlení regenerace. To znamená, že může nastoupit další a další tréninková fáze a organismus je schopen lepších a lepších výkonů. To byl princip toho dopingu," popisuje Nekola. Neexistují přímé důkazy, že by Kratochvílová doopravdy – třeba i nevědomky – dopovala, ale nad jejím už třicet let nepřekonaným světovým rekordem na 800 metrů bude navždy ležet stín pochybností.

"V současné době se často glorifikují výkony z osmdesátých let. Novináři je velmi často srovnávají se současností a snižují tak výkony současných sportovců, kteří nemohou nikdy dosáhnout výkonů z osmdesátých let. Ty jsou nedosažitelné a nepřekonatelné," tvrdí Nekola.