Katarská kafkárna
"U kolegy," odpovídá usměvavý Alžířan z ochranky ve stylu, jako by tu řádil falešný vrchní Darek Vrána. My ovšem nechceme platit promoci, ale dostat se pouze dovnitř. Je jedno kam, ať už jde o stadion, akreditační centrum nebo restauraci. Připadáme si jak vyschlé brambory, s nimiž je radost žonglovat. Samozřejmě že to nedělají schválně, ale když má někdo za úkol hlídat bránu z pletiva, druhý čistit toalety po každém použití a třetí odnášet jídelní tácy z bodu A do bodu B (případně zpět do bodu A), tak to prostě dělá. A basta.
Ještě pár hodin před slavnostním zahájením házenkářského mistrovství světa řidiči autobusů nevěděli, kam a jakou cestou mají vůbec rozvážet novináře na sportoviště. Kolem Lusail Areny zase chyběla světla u silnice. Dojem z horečnatých příprav a snad i lehký závan hry o jednom aktu s názvem Potěmkinova vesnice je ovšem částečně mírněn po vstupu do velkého komplexu s moderním, ladným designem. Duhail Hall zase překvapuje svou propracovaností směrem k podmínkám pro hráče. Přímo v útrobách stadionu se totiž nachází nevídaná věc v podání čtyř tréninkových hal. Se zázemím pro přípravu nezahálí ani Al Sadd, který má v hale dokonce i malou tribunu.
Česká reprezentace je velice vstřícná, možnost sledovat její tréninky je jednoznačně obohacující záležitostí. V mžiku se pak ale může stát, že "vypnete" periferní vidění a jeden z francouzských novinářů, který se byl vedle podívat na trénink bratrů Karabatičových, vám v nestřeženém okamžiku sebere stativ od kamery a kráčí s ním pohodově pryč. "Kampak to neseme?" ptám se ho, když si to štráduje k východu. Jeho besídkově zahraný překvapivý výraz v očích a polknuté excusez-moi mě neohromí, stejně jako jeho nemůže překvapit fakt, že mu tašku s šestikilovým závažím trhám z ruky a kráčím pryč. Tak - a nejsem Charlie!
Stejnou otázku položili celníci v šátcích a bílých hábitech po příletu na letišti mé kolegyni. Její kamera totiž nejspíš vzbuzovala podezření, že je to maskovaná tarasnice Josefa Mařánka z Prahy-Podolí nebo snad důmyslně řešený teleportační odsávač ropy bez nutnosti provádět zkušební vrt, který jsme si před cestou vypůjčili z fundusu rekvizit pořadu Kufr. A nastal problém. Malá místnost, v ní pět chlápků a lustrace obsahu brašny na plné obrátky. "Budete ji tu muset nechat, dokud si neseženete povolení," pravil jeden z nich. Následoval protest a konečný verdikt "není třeba", ovšem až po bouřlivé poradě a takřka rentgenové kontrole víza.
Funguje to tady asi tak: šéf, který má nad sebou ještě jednoho šéfa a ten zase pět dalších, musí dát postupně hlavy dohromady, aby vyřešili kardinální otázku, na níž závisí budoucnost nás všech. Jejich tempo je vražedně pomalé, jejich protivníky jsou novináři. A tak z historek ze vstupních zón by se daly nahradit minimálně tři silvestrovské pořady Jožky Šmukaře. Klasické číslování, kam se smí a kam ne, dosahuje absurdna ve chvíli, kdy kontrolu, která vás nechce pustit, byť byste na to měli právo, obejdete skrz vedlejší dveře, u nichž nikdo nesedí.
S mistrovstvím pomáhá Kataru pestrá směsice lidí - od Pákistánců na recepcích hal přes početný zástup Italů, kteří mají pod palcem své vlastní know-how akreditačního systému, až po Angličany a Francouze zajišťující televizní přenosy. Mezi organizátory starající se o plynulý chod Al Saddu, jsem potkal i rodilou Češku. Každý se snaží. Jenže k čemu to všechno je, když třeba na utkání proti Švédsku přišlo sotva pár stovek diváků...
