BLOG: Trpká pachuť provázející vládu Chrise Frooma

Jen Jacques Anquetil a Bernard Hinault. Nikoliv Eddy Merckx, Miguel Indurain, Alberto Contador či třeba Darth Vader silniční cyklistiky Lance Armstrong. Pouze dva závodníci dokázali v minulosti vyhrát v jediné sezoně Tour de France i Vueltu, o víkendu se k nim připojil třetí. Chrisi Froomovi se podařilo udržet formu po dlouhých 12 týdnů a vyhrát obě Grand Tour. Jak to dokázal?

Stejně jako v červenci, kdy jej ve Francii vážněji neohrozili Rigoberto Urán s Romainem Bardetem, i nyní Froome v plné kráse předvedl svou zkušenost. V dvaatřiceti letech zřejmě už ustupuje ze svého výkonnostního vrcholu, přesto se dá argumentovat, že obě jeho výhry byly neméně dominantní než ty předchozí. Froome zná dokonale své možnosti a ví, kdy se vyplatí držet zpátky a kdy útočit.

Klíčových momentů bylo několik. V jedenácté etapě, která končila u astronomické observatoře na Calar Alto, zprvu britský jezdec nedokázal reagovat na zrychlení Vincenza Nibaliho – propadl se na chvost čelné skupiny a hrozilo, že z ní s každým dalším metrem odpadne. Nakonec to však nebyl Froome, ale Esteban Chaves, jehož šance v prudkém stoupání skončily. Kolumbijec ztratil dvě minuty a od té doby už byl jen stínem sebe sama.

Největší hrozbou se pro Frooma stal rázem Nibali, který měl jednu důležitou výhodu v tom, že se na rozdíl od svého soupeře nevláčel tři týdny červencovou Francií. Lídr stáje Bahrajn-Merida si udržel své šance v časovce a den poté nastoupil na úzké silnici směřující na vrchol Los Machucos, kde si Froome vybral svůj jediný špatný den v celém závodě. Naštěstí pro něj se mohl spolehnout na pomoc domestiků Wouta Poelse a Mikela Nieveho, kteří ztrátu omezili na 40 vteřin.

Nibaliho ofenziva tím ovšem předčasně skončila a jakékoliv zbytky šancí na zvrat byly definitivně u konce tři kilometry pod vrcholem Angliru, kde italský závodník odpadl od zadního kola vítěze letošní Vuelty. Froome sám později připustil, že v ten moment si už byl vítězstvím jistý. Na Angliru dojel třetí za svým pomocníkem Poelsem a s pohodlným náskokem dvou minut a patnácti vteřin vyhrál svou druhou Grand Tour.

Dominance i kritika Teamu Sky

Velkým faktorem byl znovu Froomův tým, který zkrátka nemá v posledních pěti letech konkurenci. Obzvlášť zřejmé to bylo v předposlední etapě a výstupu na Angliru, kdy měl Team Sky v nejsilnější skupině (12 jezdců) rovnou polovinu. Zvlášť Poelsův výkon byl impozantní, když za sebou vyvezl Frooma až na vrchol.

"Nikdy jsem neviděl takový kolektivní výkon, jako na Vueltě předvedl Team Sky," neváhal dokonce pronést publicista Jeremy Whittle, který za více než dvacet let pokrývání silniční cyklistiky viděl týmovou práci stájí jako například US Postal, Banesto, Saeco, HTC-Columbia, Mapei a dalších. Tak velký dojem zanechal britský tým ve Španělsku.

Nebyla to ostatně pouze sportovní výkonnost závodníků v černých dresech, která na Vueltě ohromila publikum. Sky totiž představilo i svůj nový týmový "dům" ("Team Sky Race Hub"), v němž se Froome a spol. připravují před etapami. Inspirací bylo zázemí, kterým disponují například piloti formule 1.

V uplynulých měsících jsme tak sledovali nejúspěšnější sezonu Teamu Sky v jeho osmileté historii. Jsou to ale triumfy, které nikomu jinému než skalním fanouškům radost nedělají. Přicházejí totiž ve stejné době, kdy stále běží vyšetřování poměrů v týmu britským antidopingovým výborem. Víme také mnohé o tom, k čemu ve Sky docházelo v případě triumfu Bradleyho Wigginse na Tour de France (2012).

Za posledních 12 týdnů vyhrál Froome dva velké závody. Za posledních 12 měsíců ovšem jeho tým stihl nepokrytě lhát, zakrývat informace, nespolupracovat s vyšetřovateli a tlačit na britské novináře, aby o dominující stáji silniční cyklistiky nepsali negativně. Existují důkazy o používání tišících prostředků a terapeutických výjimek, k jejichž udělení zjevně nemělo dojít.

Ubírá to něco z triumfů hlavní hvězdy britské stáje? Froome na obou závodech předvedl mimořádný výkon, jemuž jeho soupeři nestačili. Nyní je již zcela zřejmé, že je spolu s Albertem Contadorem nejúspěšnějším závodníkem nejen své generace – od začátku 90. let a vlády Miguela Induraina po světových silnicích nikdo lepší nejezdil.

Odhlížet ovšem od kontextu, za kterého Froome svých triumfů dosáhl, by nebylo ničím jiným než zakrýváním očí. Před poměry v jeho vlastní stáji. Před tím, že antidopingový systém nefunguje a není obtížné jej obejít. Před možností mechanického dopingu. Před historií sportu samotného. V neposlední řadě i před tím, že zázraky se zkrátka bohužel nedějí.

Uznání pro vrcholové sportovce by nemělo vycházet pouze z toho, co předvádí před kamerami. Důvěryhodnost je tím, co závodníky odlišuje od pouhých lidských strojů na co největší výkon. Právě tady má Froome rezervy a zde také leží důvod, proč jeho vítězství chutnají tak hořce.