Aféra japonského trenéra poukázala na brutální tréninkové praktiky
Tokio – Nadávky, bití, ponižování, psychický teror. Jen některé z praktik, které údajně čínští trenéři používají k vycvičení svých svěřenců k nadlidským sportovním výkonům. Tato kritika se opět vynořila v návaznosti na úspěchy a zviditelnění čínských sportovců na olympijských hrách v Londýně. Trenéři ji popírají, výpovědi některých sportovců ji však potvrzují. "Naše uvažování má vážné nedostatky," přiznává stříbrná plavecká medailistka Lu Jing. Čína však není jediným státem, kde přetrvávají brutální tréninkové metody. Nedávná rezignace trenéra japonské ženské reprezentace v judu, který bil svěřenkyně při trénincích bambusovým mečem, obrátila pozornost k Zemi vycházejícího slunce.
Ryuji Sonoda, který skandálem ukončil kariéru prvního února letošního roku, byl obviněn v patnácti případech ubližování. Atletky, jejichž jména nebyla zveřejněna, však uvádí, že obvinění by přes svoji závažnost byly bez ohromného mediálního zájmu ignorovány. Celý případ se navíc vynořil několik týdnů na to, co se v Ósace zabil student střední školy poté, co jej opakovaně týral basketbalový trenér.
Sonodova aféra představuje memento válečnické tradice, která dovedla Japonsko ke konfliktům první poloviny minulého století, tvrdí experti. "Tato vojenská mentalita je natolik zakořeněná v japonském sportu, že bude jen velmi obtížné ji vymýtit," osvětluje profesor tokijské univerzity Waseda Hidenori Tomozoe.
"Jde o systémový problém," uvádí Tomozoe. "Fyzické tresty, přestože byly právně zakázány v roce 1947, jsou často tolerovány v japonských veřejných školách jako efektivní prostředky pro výcvik sportovců," tvrdí. Tyto výcvikové praktiky údajně začaly ve dvacátých letech 20. století, kdy vláda začala z důvodu zajištění pracovních míst po první světové válce posílat vojenské instruktory do škol. Spolu s celkovým růstem nacionalismu ústící v japonské vojenské výboje prorostl následně militantní způsob výchovy i do školského systému.
Někteří autoři však tvrdí, že podobné praktiky byly normální už v devatenáctém století. "Idea vybudování bojovnického ducha prostředky jako je 'kangeiko' (bosé tréninky uprostřed zimních nocí) jsou staré více než sto let," tvrdí novinář a spisovatel Robert Whiting. "Jeden z oddílů první vyšší střední školy v Tokiu byl v roce 1896 přezdíván 'chi no ben' (krvavá moč), protože mladíci kvůli tvrdým tréninkům opravdu močili krev," popisuje.
Legendou drsného přístupu k tréninkům byl baseballový kouč Sujšů Tobita, který od roku 1919 trénoval na univerzitě Waseda. Tobita vytvořil a propagoval tréninkový systém pojmenovaný 'shi no renshu' (trénink smrti). Ten byl podle očekávání založen na fyzickém týrání, které končilo, až byli hráči napůl mrtví. "Pokud chlapci na trénincích nezvrací krev, nemůžou doufat ve výhru," prosazoval údajně veřejně Tobita, který svůj styl trénování připodobňoval k buddhistické askezi.
"Poté, co válka skončila, byli vojenští instruktoři ze škol do jisté míry odstraněni. Étos, který vytvořili, však ve sportovní výchově přetrvává dodnes a nebude vyřešen za rok nebo dva," dodává Tomozoe. Na systémovou vadu poukazuje i Sonodova obrana. "Nikdy jsem to nebral jako fyzické trestání. Jen jsem chtěl své judistky mít silné a schopné překonat mentální bariéry," tvrdí. S tím ale sportovci nesouhlasí. "Fyzické trestání mi nikdy v ničem nepomohlo," ohrazuje se legendární baseballista Masumi Kuwata, který byl také obětí šikany ze strany koučů.
