Adam Ondra: Lezení je o hlavě, na stěně nemůžu uvažovat racionálně

Říkáte, že máte lezecký mozek. Jak se liší od toho běžného?

"V normálním životě mi mozek funguje jako všem ostatním, zas tak nakažený lezením nejsem. Při lezení ale ten racionální mozek příliš nepoužívám a přemýšlím spíš intuitivně. Ale i mě tahle intuice někdy zklame, protože mi třeba řekne, že v tomhle místě bude lepší zariskovat, a to samozřejmě vždycky nevyjde."

Co jste si řekl, když jste poprvé stál v Yosemitech pod masivem El Capitan a díval se nahoru?

"Byl jsem docela v úžasu. Ta stěna je něco neskutečného, a ačkoliv nemůžu říct, že jsem z ní měl hrůzu, tak na první pohled vypadala hrozně těžce. My jsme si hlavně vybrali takový řekněme etičtější způsob, že jsme stěnu neobešli a neslaňovali ji nejdříve seshora, kdy bych si mohl všechny lezecké části napoprvé nakoukat z bezpečí. Naopak jsme šli odspoda, takže jsem nevěděl, kam se dává jištění, kde jsou chyty a stupy, a to bylo na tom celém asi to nejdobrodružnější."

Ta cesta je připravená a naplánovaná, ale jakým způsobem se lezec učí pořadí stupů a chytů?

"Prolezení jedné délky trvá tak hodinu až dvě, podle toho, jak je těžká. V tom 'prolézacím' pokusu si mohu v jištění sednout a odpočinout si. Takže tam někdy dlouho visím a přemýšlím, které chyty a stupy vlastně použít. Často je to jako řešit nějakou hádanku. V jedné sekvenci čtrnácté délky jsem strávil dokonce dva dny, protože po prvním dnu jsem vůbec nepochopil, co bych tam měl dělat."

Během čtvrtého dne jste se zasekl a neposunul se téměř vůbec. Co se tehdy stalo?

"To jsem se neposunul ani o centimetr. Nefungoval mi lezecký mozek, takže jsem měl spoustu pochybností, s každým špatným pokusem jsem byl nervóznější a navíc jsem byl rukama i nohama hodně nepřesný. Tehdy jsem šel spát hodně frustrovaný. Prostě jsem vybouchnul psychicky. Ale druhý den ráno jsem byl zas klidný, věřil jsem, že by to mohlo jít a nakonec to zvládl hned napoprvé."

Která délka pro vás byla tím vrcholem, po kterém jste věděl, že už to zvládnete?

"Rozhodující byla asi ta patnáctá délka. Pak ne, že už by to bylo vylezené, ale už jsem si hlavně začal věřit, navíc i předpověď počasí byla dobrá. Pak už to bylo spíš o tom, jestli nepřijde bouřka. To bychom byli uvěznění v závěsných postelích a čekali, až stěna znovu vyschne."

Co bylo to první, na co jste myslel, když jste vylezl na vrchol?

"Nedá se to moc vyjádřit slovy. Po těch osmi dnech je člověk tak jetej, že už je to spíš o pocitu úlevy. Nepopírám, že jsem celou dobu myslel, jaké to bude, až dolezu na vrchol, ale pak tam už je to jen absolutní radost z toho být zrovna na tom místě. Seděli jsme tam asi hodinu a půl a já bych tam klidně ještě několik dalších hodin vydržel."

Spíte přímo na stěně zavěšení ve stanu. Jaký je to pocit?

"Spaní samo o sobě je hodně komfortní. Je to taková pohodlnější houpací síť. Sezení už je horší, musíme být jen v tureckém sedu a projít se samozřejmě nedá vůbec. Většinou máme jištění stanu na certifikovaných nýtech, které musí unést několik tun. Těm věřím a ve stanu žádný strach nemám."

Na osmitisícovky, jak vám prorokuje Reinhold Messner, se zatím nechystáte, lákají vás spíš nižší vrcholy, ke kterým se dá dojít a část jejich stěny zlézt. Máte už nějaký vyhlédnutý?

"V Karakoramu je světoznámá cesta Eternal Flame, kterou poprvé překonal před dvaceti lety německý tým. A ta zatím nemá takzvaný "on sight" přelez - to znamená přelez na první pokus bez jakéhokoliv pádu. Jak jednou spadnete, tak už nemůžete zkusit délku znovu."

Chystáte takzvaný Project Big ve Flatangeru ve středním Norsku, kde by měla být cesta, která je údajně ještě těžší než Dawn Wall. V jaké jste teď fázi?

"Letos v létě jsem tam strávil relativně dost času, takže už mám vymyšlené jednotlivé sekvence, byť to byl docela rébus. Tahle cesta je strašně těžká, jsou tam třeba místa, která se lezou nohama napřed. Ale už to mám vymyšlené a teď je jen na mně, abych byl ještě silnější a připravený na to vylézt to takzvaně v kuse. Stěna má sice jen čtyřicet metrů, takže je to jedna délka a jistič zůstává na zemi, samotný koeficient obtížnosti je ale větší než na nejtěžší délce na Dawn Wallu."

Lezení se dostalo na olympijské hry do Tokia a budou se v něm kombinovat tři různé disciplíny, což podle vás není ideální. Jak by se mělo nastavit hodnocení, aby bylo co nejspravedlivější?

"Asi nejlogičtější je sečíst umístění v jednotlivých disciplínách a ten s nejlepšími umístěními vyhraje. Jsou ale údajně požadavky, aby nejtěžší disciplína byla finále. Takže by mohla být rychlost kvalifikace, bouldering semifinále a lezení na obtížnost pak finále. Podle mě je to nejnešťastnější řešení, protože by vypadalo hloupě, aby nejlepší lezci vypadli v kvalifikaci a sprinteři by pak ve finále z té stěny padali. Já jejich kvality vůbec nezpochybňuji, ale je to úplně jiný sport."