Osudná mlha nad La Manchem. Zmizelé hokejisty podezírali komunisté z emigrace

Na úvod sezony 1948-1949 se měl reprezentační výběr vydat na plánované turné do Severní Ameriky, změna politických poměrů ale cestu neumožnila.

Nakonec se však hokejisté začátkem listopadu na "Západ" stejně vypravili, čekala je série utkání ve Velké Británii s narychlo domluvenou zastávkou v Paříži.

Výpravu ovšem od začátku provázely komplikace. Letět se mělo už v pátek, kvůli problémům s doklady některých hráčů ale bylo nutné cestu odložit. Do sobotního spoje se pak tým dostal jen díky tomu, že se někteří cestující vzdali svých letenek v jejich prospěch.

Letenek ale ani tak nebylo dost a náhradní brankář Jarkovský a dodatečně povolaný Švarc museli zůstat v Praze s tím, že se k týmu připojí po utkání v Paříži.

"Tenhle výlet mě stál tolik nervů, že bych se nedivil, kdyby se ještě něco semlelo. Nejlepší by snad bylo zůstat doma," prohlásil tehdy, možná v neblahé předtuše, nový trenér národního týmu Antonín Vodička.

Nešťastné čekání na víza

Zbývající hráči nakonec odletěli v sobotu 6. listopadu do francouzské metropole, kde v přípravném zápase porazili místní Racing 4:3. Po volném dni a příletu zbývající dvojice se měl kompletní tým přesunout v pondělí do Londýna.

Ovšem vzhledem k nedostatku volných letenek byla větší část kádru donucena odletět už v neděli. V Paříži zůstala jen čtveřice Šťovík, Pokorný, Troják a Stibor, které se nakonec stalo osudným to, že neměla anglická víza. Ta měli hráči získat v pondělí a spolu s Jarkovským a Švarcem se vypravit za spoluhráči.

Bohužel letenky na pravidelné linky byly vyprodané a do toho vstoupili do stávky zaměstnanci Air France. Jediným řešením byl soukromý let. Už několik dní přitom panovalo špatné počasí a v osudný den ležela nad La Manchem hustá mlha.

Zkušený, ale také často příliš sebevědomý bývalý pilot RAF René de Narbonne se přesto i kvůli naléhání hráčů rozhodl odstartovat. Přetížený stroj Beechcraft Model 18 se v 16:38 vydal z pařížského letiště Le Bourget na svůj poslední let.

Vrak letadla se nikdy nenašel

Telegrafista se dispečerům naposledy ozval o hodinu později někde z prostoru mezi Rouenem a Evreux. Narbonne se zřejmě proti pokynům dispečinku rozhodl pro trasu podél pobřeží směrem na Cherbourg, kterou dobře znal z válečných let.

Letoun pak nenávratně zmizel pravděpodobně ve vodách Kanálu, nebo v pobřežních francouzských bažinách u města Dieppe. Přesné místo není známo, vrak se dodnes nenašel.

Pátrání záchranné služby RAF i francouzského letectva bylo marné. Až po roce vyplavilo moře dvě těla, jedno z nich patřilo kapitánu Narbonnemu, což učinilo přítrž dalším spekulacím o osudu letadla.

Hokejisté v Londýně se o tragédii dozvěděli až večer po prvním zápase, ve kterém nastoupili jen v osmi hráčích a zvítězili 5:3.

Diváky ale informoval komentátor na stadionu už během první přestávky. Čechoslováci, kteří neuměli příliš anglicky, poté dlouho nechápali účastné reakce protihráčů i publika.

"Celou noc jsme pak proseděli v hotelu a čekali na zprávy. Třetí den jsme místo pokračování turné po Anglii odletěli do Prahy. V letadle jsme ještě koukali z okýnek, zda něco nezahlédneme," vzpomínal Augustin Bubník.

Pokorného neústupnost zachránila Bubníka

Právě Bubník mohl být jednou z obětí, původně totiž plánoval v Paříži zůstat a navštívit známou, která do Francie nedávno emigrovala. Pokorný ale nabídku na výměnu místa odmítl, což Bubníkovi nakonec zachránilo život.

Pro čtyřiatřicetiletého Trojáka mělo jít o úplně poslední akci s národním týmem. Chtěl se s reprezentací ještě jednou rozloučit, po turné se měl stát trenérem Polska.

"Musel jsem jeho manželku a dceru informovat, že se jim táta už nikdy nevrátí. Byla to jedna z nejhorších chvil v mém životě," popsal Bubník.

Tragédii přitom možná šlo zabránit. "Spoluhráči bez víza to chtěli risknout a odletět s námi. Ale technický vedoucí František Cvetler to nedovolil, prý by pak v Londýně museli čekat v tranzitu a nestihli by třeba začátek zápasu," vzpomínal po letech Václav Roziňák.

Hanebná dohra v režii StB

Aby toho nebylo málo, v tehdejší zjitřené politické situaci se okamžitě začaly šířit zvěsti, že hráči emigrovali nebo že by se měli zapojit do exilového národního týmu.

"Celou dobu jsme v koutku duše doufali, že je na tom přece jenom něco pravdy. Kdekoli jsme hráli, všude jsme pátrali po jakékoli zmínce o nich," přiznal Stanislav Konopásek.

Rodinné příslušníky obětí začala vyslýchat Státní bezpečnost, byli pronásledováni a perzekvováni. Například Trojákova žena Lea sehnala práci jen jako uklízečka, musela se vystěhovat z Prahy a prodat všechny manželovy trofeje.

Částečné rehabilitace se šestice dočkala až po dvaceti letech, když in memoriam obdržela titul zasloužilých mistrů sportu.

Reprezentace přesto i bez šesti mrtvých kamarádů vyhrála několik měsíců nato mistrovství světa ve Švédsku. Pro jednu z nejsilnějších generací v historii československého hokeje ale šlo o labutí píseň.

Režim nenechal na pokoji ani zbytek týmu a o rok později hráče ve vykonstruovaném procesu odsoudil k mnohaletým trestům vězení.