Moje první paralympiáda byla šílená. Letos? Dřina právě začíná, říká Suchánek
Stabilní a vždy vřelou součástí českého paralympijského týmu je Jiří Suchánek, který poprvé reprezentoval již před dvanácti lety v Londýně. Jak se od té doby změnil on a jeho hra? Jaké jsou jeho nejbližší plány? A jak se mu hraje proti soupeřům ze světové špičky, kteří se sportem na rozdíl od něho mohou živit?
Jedním ze čtrnáctky potvrzených českých sportovců, kteří se mohou těšit na letní paralympijské hry, je i Jiří Suchánek. Zkušenosti z nich má bohaté – v Londýně v roce 2012 jej ještě svázala nervozita z publika, na které nebyl z domácích závodů vůbec zvyklý. V Riu už byl na pozornost připraven a po turnaji se mu na krku houpala bronzová medaile. A stejný kov přivezl i z Tokia, kde jej vybojoval s Petrem Svatošem v závodu družstev.
To všechno dělá z jednačtyřicetiletého Suchánka jednoho z předních domácích paralympioniků. Také on ale musel projít poměrně složitým klíčem, aby se znovu dostal mezi osmnáctku hráčů z celého světa, kteří na začátku září odehrají před převážně francouzským publikem paralympijský turnaj. V jeho případě již čtvrtý.
"V roce 2012 jsem hrál dobře proti světové špičce, dařilo se mi a bylo to otevřené. Ale v Londýně se otevřela vrata do arény a... To bylo fakt šílené. Na Českém poháru v Mohelnici tohle člověk nezažije," směje se Suchánek. "Dostal jsem tam výprask od člověka, který mě jinak v životě neporazil. Nebyl jsem schopen přehodit síťku," vzpomíná hráč, který se stolnímu tenisu věnuje už téměř dvě dekády.
Získal ale zkušenosti, které se mu hodily již o rok později na mistrovství Evropy, kde skončil stříbrný. A poté hlavně v Riu. "Paralympiáda, na kterou nejvíc vzpomínám. Získal jsem tam svou první medaili, k tomu ze singlů. Na zakončení jsem navíc nesl vlajku. Reprezentovat zemi, to já hodně prožívám a hodně to pro mě znamená," svěřil se.
Kategorie nejsou úplně fair play
V Paříži by měl na začátku září obhajovat bronz z družstev, parťáka ale kvůli změně pravidel pro zařazování do kategorií bude mít jiného. Svatoš, který zřejmě bude muset žádat o udělení divoké karty, by měl utvořit dvojici s již kvalifikovaným Filipem Nacházelem.
Suchánek mezitím doufá, že se ocitne po boku Martina Zvolánka, dvojnásobného medailisty z paralympiády v Sydney a úspěšného pozdějšího reprezentanta v hodu diskem a kuželkou. Ani on ale nemá účast jistou a potřebuje pro ni divokou kartu.
Jiří Suchánek o rozdílu v kategoriích:
"Jako dvojkaři (TT2) si vážeme pálku k ruce, protože máme špatnou motoriku. To ten trojkař nemá, je schopný hrát více zápěstí a s větší rotací. V podstatě je to nesrovnatelný úder."
Přitom právě slovo "kategorie" se před paralympiádou, a vlastně nejen před ní, hodně skloňuje. Rozdělení, které je v případě stolních tenistů na vozíku do pěti úrovní podle míry poškození (kde TT1 znamená nejtěžší tělesný handicap, TT5 nejmenší), má zabránit tomu, aby proti sobě hráli soupeři s nepřekonatelnými rozdíly. Ale právě to se mnohdy tak úplně neděje.
Suchánek se podobně jako například atlet Aleš Kisý, který si z Tokia rovněž odvezl paralympijský bronz, vyjadřuje proti některým rozhodnutím tzv. klasifikátorů, kteří jsou za zařazení do jednotlivých kategorií odpovědní. "Měli by to sledovat, dělat si poznámky, dívat se na přenosy. Ale to se neděje a je to špatně," říká.
"Člověk mluví o fair play, ale vůbec to tak není. Kdo má kontakty a má slovo, tak si protlačí, koho chce. Vůbec to není tak, že by to bylo férové," myslí si a dodává, že už rozdíl jedné "úrovně" například mezi TT2 a TT3 prakticky znemožňuje rovné utkání. "V podstatě mají nesrovnatelný úder," míní sportovec, který pracuje ve firmě vyrábějící invalidní vozíky.
Nutnost vydělávat si na živobytí jiným způsobem, než je sport, je dalším podstatným faktorem, který mu ztěžuje boj o medaile. "Moji hlavní soupeři jsou totiž profesionální sportovci," vysvětluje. Zatímco Suchánek, který dříve dlouhá léta působil také jako instruktor soběstačnosti a pomáhal dalším handicapovaným, tráví dlouhé hodiny v práci, jeho zahraniční rivalové mohou tento čas použít pro trénink, rehabilitaci nebo regeneraci.
"V tuto chvíli jsem členem Vysokoškolského centra, což je skvělé a část peněz to pokrývá. Ale samozřejmě je hloupé to, že mi to může skončit, pokud nepřivezu medaili. Takže člověk se stejně klepe, co bude dál," říká. "Je těžké tyhle věci vytěsnit," dodává sportovec, kterého již o tomto víkendu čeká v Hodoníně domácí mistrovství.
Další položky v kalendáři budou následovat v rychlém sledu. "V květnu mě ještě čeká turnaj ve Slovinsku, poté Czech Open v Ostravě, poté nějaké kempy v Polsku a Srbsku. Doteď to byla taková procházka, aby se člověk nominoval. Ale teď teprve začíná ta dřina," usmívá se Suchánek.
A jak se těší do Paříže? "Pokud to skutečně bude s nutností rychle a brzy odjet jako v Tokiu, tak si to člověk neužije. Je to vrchol čtyřletého období. Člověk se chce podívat na ostatní, podpořit je, užít si atmosféru. Jestli máme jet hned domů, to je špatné, nerozumím tomu," mrzí brzy již čtyřnásobného českého paralympionika.
