Čísla nepamatovat, ale posouvat. Kisý se chystá na šestou paralympiádu, štve jej dělení do kategorií

Český paralympijský výbor (ČPV) ve svých prostorách v Praze oficiálně odstaroval předpařížské období; tedy období před jednoznačným vrcholem posledního roku, či spíše rovnou třech posledních let. Přítomny byly také hvězdy českého parasportu – a mezi nimi nescházel Aleš Kisý, bronzový koulař z Tokia 2021.

Pro třiačtyřicetiletého sportovce soutěže vypuknou takřka přesně za pět měsíců, prvního září 2024. Protože již pět paralympiád zažil (tu první před dvaceti lety v Aténách), jen tak něco jej nepřekvapí a nerozhodí. To ale rozhodně neznamená podcenění či "odfláknutí" přípravy: Kisý se na svou šestou paralympiádu připravuje velice pečlivě.

"Je to opravdu intenzivní, ale i díky tomu se nám v loňském roce na MS podařilo splnit limit," vysvětluje Kisý, jehož jméno je mezi čtrnácti českými sportovci, kteří již mají své místo v Paříži jisté (dalších pět se na paralympiádu může těšit rovněž, ovšem jejich sporty zatím potvrzená místa jmenovitě neobsadily).

ČPV věří, že se podaří změnit sestupný trend panující již od paralympiády v Sydney a do Francie na konci srpna tohoto roku pojede více než osmadvacet sportovců, kteří cestovali před třemi lety do Tokia. Jistotu zatím nemá třeba Kisého koulařská kolegyně Eva Berná, která byla ve výpravě již ve zmíněném Sydney před čtyřiadvaceti lety.

Co všechno ale taková přeparalympijská příprava vlastně obnáší? "Trénujeme skoro každý den. Pro mě to jsou také návštěvy rehabilitací, protože už nejsem nejmladší. Musíme to skloubit s tím, co vydrží moje tělo a především moje ramena, ale věřím, že se nám podaří připravit tak, abych aspoň potvrdil výkon z Tokia," říká Kisý, který si tehdy v Japonsku bronzovým pokusem dlouhým 825 centimetrů posunul osobní rekord. 

Čísla nepamatovat, ale posouvat

Když však sám z hlavy loví hodnoty svých minulých výkonů, není si jistý. "Čísla se nesnažím pamatovat, spíš je posouvat dál," usmívá se Kisý, který sport kloubí s prací, dálkovým studiem vysoké školy a navíc také s ragby, které hraje v týmu novoměstských Captains. Přesto, když má říct svůj výkonnostní cíl, ví přesně: "Chci se tam dostat na 850 centimetrů."

Tento výkon by mu medaili zajistit měl, i když zřejmě ne zlato. V Tokiu totiž nejcennější kov získal Ázerbájdžánec Elvin Astanov, a to v paralympijském maximu 8,77 metru. Například právě s jeho jménem se ale pojí kontroverze a velká bolístka parasportu, tedy zařazování do jednotlivých kategorií. Ty jsou na jednu stranu nezbytné, aby zajistily férovost soupeření mezi sportovci s různou mírou postižení. Podle některých hlasů ale právě v této roli selhávají.

Kisý, který závodí v kategorii F53, proti některým rozhodnutím tzv. klasifikátorů, kteří mají přidělování do kategorií na starosti, vystupuje dlouhodobě. "Když jdete na závod a máte tam lidi, kteří na jednom závodě hodí šest metrů a na dalším jsou o tři metry dál... Je to úmyslné. Bohužel to ani nefunguje tak, že by někomu medaili odebrali a vám ji vrátili. Berou nám světové rekordy, medaile," štve jej.

"Pro nás je hrozně těžké je překonat, protože na to fyzicky nemáme. A mám strach, aby se v Paříži neobjevil ještě někdo další," dodává Kisý, kterého v případě pařížské paralympiády mrzí ještě jedna další věc. Na rozdíl od doby, kdy sám začínal, pořadatelé hodně tlačí na to, aby sportovci v dějišti soutěží nezůstávali po delší dobu. Dává to smysl z organizačního hlediska, zároveň to však účastníky paralympiády ochuzuje o mnohdy životní zážitky.

"Dříve jsme na té paralympiádě byli od začátku do konce. Teď po nás chtějí, abychom tři čtyři dny po ukončení závodu jeli zpět. I teď v Paříži. To je na tom nejhorší, protože vy si chcete užít svátek sportu, ceremoniály, jít se podívat na ostatní... Proto tam chcete být. Mě to obrovsky mrzí," říká Kisý, který by býval rád navštívil třeba ragbyová utkání. Právě tento sport mu je velmi blízký a sám jej v dresu Captains provozuje. 

"A to jsou to přitom dva úplně odlišné sporty. Atletika je silová, výbušná. Ragby je spíše vytrvalostní sport, kde hodinu a půl jezdíte po hřišti. Máme skvělý tým, který je jako jedna rodina. Když děláte individuální sport, tak se potřebujete také odreagovat, a pokaždé, kdy jedu na trénink, tak se hrozně těším," říká. "Ten sport je nádherný, úžasný. Asi neznám žádný lepší," směje se Kisý, který v případě, že se kolegyni Berné nepodaří do Paříže probojovat, bude atletickým doyenem české výpravy.

Na sportovní důchod ale myšlenky zatím nemá. "Ještě bych rád zkusil za čtyři roky Los Angeles. Byl by to i splněný sen, protože v USA jsem ještě nebyl," vysvětluje. A co jej čeká nyní? Rozhodně to nebude nadcházející MS, které v dubnu hostí japonské Kóbe. "Pro mě by to nebyl až tak podstatný závod, navíc by mě to na tři až čtyři týdny vyřadilo z tréninku. A to je fatální," popisuje sportovec, který už ve sbírce zlato ze světového šampionátu má (2019).

A nejbližší program? "Čtyřiadvacátého odletám s trenérem na Grand Prix do Maroka, pak mě čekají měsíc nato další závody, což bude Grand Prix přímo v Paříži. Takový předvoj. To je, co se týče mezinárodních závodů, před paralympiádou všechno," nastiňuje. A poté? "Pak už to bude příprava na prvního září," říká odhodlaně.