Říkala jsem Báře, že bez medaile domů nejedu, říká po zisku bronzu Nausch Sluková
Plážové volejbalistky Barbora Hermannová a Markéta Nausch Sluková slavily na mistrovství Evropy "růžové zlato". Tak si pojmenovaly bronzové medaile poté, co se vlastními nepřesnostmi v koncovce semifinále připravily o postup do boje o to skutečné zlato.
Když po prohraném semifinále domluvily s novináři, měly zhruba hodinu na to, aby se daly dohromady na zápas o bronz. A zejména Hermannová uznala, že měla problém hodit semifinálový zápas za hlavu. Byla proto ráda, že v prvním setu posílaly soupeřky míče hlavně na její parťačku, která zakončovala.
"Já jsem byla po té první dnešní prohře mentálně ještě trošku mimo. Ještě teď jsem," řekla bezprostředně po úspěšném duelu o bronz a po tváři se jí začaly koulet slzy. Sluková ji vzala kolem ramen a odpovídala místo ní. "My jsme to totiž pokazily v tom prvním zápase. Tak jsem říkala Báře, že já prostě bez medaile nejedu domů. Že když to nebude zlatá, tak to bude růžové zlato, jak my tomu říkáme. Já jsem prostě nechtěla prohrát, za žádnou cenu," řekla zkušenější z dvojice.
Ocenila, že dokázaly najít mentální sílu a zápas o bronz vybojovat. I když po podivné skreči soupeřek přímo na kurtu mečbol neproměnily. A stále uslzená Hermannová ji doplnila. "Objevily se tam střípky toho, že to nechceme pustit, a ta placka před námi byla silnější než to vzdát."
Zatímco Španělka Liliana hrála se zlomeným malíčkem, Slukovou zase celý šampionát trápilo bolavé rameno. Děkovala proto týmovému fyzioterapeutovi. "Bez něj bych ten turnaj vůbec nezvládla. Můj den začínal dvouhodinovým fyzio a posilováním ramene, abych ho dostala do stavu, abych mohla nastoupit," prozradila.
Evropský šampionát byl pro druhé nasazené plný zvratů. Po posledních výsledcích do něj nastupovaly v roli favoritek, ale v Rotterdamu se jim příliš nedařilo. V Haagu ve vyřazovacích bojích zářily, než přišla dnešní porážka od Nizozemek a konec zlatého snu. Znovu se ale dokázaly zvednout. Považují to za důkaz mentální síly svého týmu.
Sluková: Chceme být tým, který bojuje až do konce
"Myslím si, že je hrozné umění držet v těch těžkých momentech spolu jako tým, a ne každý tým to umí. Chceme být tým, na kterém není vidět, jestli prohrává, nebo vyhrává. Chceme být tým, který bojuje až do konce. Myslím, že jsme zase blíž této společné vizi," řekla Sluková. Během tříleté spolupráce postupně přicházejí na to, jak spolu komunikovat.
"Už jsme se naučili na sebe reagovat trochu jinak v určitých momentech. Po zápase vždycky probíráme, co bylo dobře, co bylo špatně. Někdy Simon (trenér Nausch) odhadne, že potřebujeme trochu víc času na zpracování emocí. Abychom na ty zápasy koukali s větším odstupem a bez těch emocí," řekla Hermannová v závěru rozhovoru. A už neslzela kvůli ztracenému semifinále. "Teď už je mi fajn, mám bronzovou z mistrovství Evropy, a kdyby mi to někdo řekl před měsícem, tak budu skákat do stropu," dodala.
