"Vyhrála jsem zlato a šla dohánět školu." Milena Duchková vstoupí do síně slávy

Nejprve z nízkého prkna v oprýskaném bazénu na Julisce, později z o něco vyššího na Barrandově, kde slunce nesvítilo, voda byla ledová a kde věž hrozila zhroucením. Začátky Mileny Duchkové-Neveklovské na začátku šedesátých let minulého století v ničem neslibovaly, že se z ní jednou – a nebude to dlouho trvat – stane olympijská vítězka.

Rodiče ji i její dva sourozence odmala vedli ke sportu. Nejprve to byl balet, později sportovní gymnastika, ale vyhrály to skoky do vody. Dá se říci, že dílem náhody. Starší sourozenci se šli učit plavat, ona jako nejmladší s nimi. "V osmi letech jsem vypadala kdoví jestli na pět. Plavat jsem ale nechtěla," popisovala po letech v rozhovoru pro Paměť národa.

Zalíbily se jí skoky do vody. "Maminka mě odvedla do Tyršova domu za doktorkou Čermákovou. Ta se na mě podívala a řekla, že jsem moc malá, a nechtěla mě. Ale prý jsem byla tak smutná, že se jí mě zželelo. Byla jsem tam zdaleka nejmladší," dodala. Psal se rok 1960. Tréninky měli nejprve dvakrát týdně, pak třikrát, čtyřikrát. 

Skončilo to dvoufázovým tréninkem, který zabíral takřka veškerý čas. Když se v polovině 60. let otevřel bazén v Podolí, podmínky ke sportování se rázem zlepšily o sto procent. Areál měl vysokou věž, vnitřní i venkovní bazén. Přišla první vítězství mezi dospělými. Když se pak dívala na fotky ze stupňů vítězek, obě soupeřky stojící na nižších stupních ji převyšovaly.

Brzy už nezávodila jen v bazénech po Československu, ale i v zahraničí. Nejprve na Evropském poháru v Salcburku, pak na dalších a dalších. V šestnácti letech pak přišla její první olympiáda – v Mexiku v roce 1968. Byly to Hry, které se do historie zapsaly nejen sportovními výkony, ale i krvavě potlačenými demonstracemi tamních studentů nebo politickými gesty Věry Čáslavské a amerických atletů.

Olympijský rok přitom pro ni nezačal zrovna nejlépe, v dubnu si po špatném dopadu naštípla ramenní kost a potrhala si vazy na pravé ruce. Až v létě mohla znovu začít skákat. Do toho přišel jednadvacátý srpen. "Tím se zastavilo úplně všechno. Byla jsem v Černošicích a nemohla jsem se dostat do Prahy, nic nejezdilo," vzpomínala.

S Čáslavskou pro zlato

Na olympiádu nakonec výprava odjela, a to tři týdny předem kvůli aklimatizaci na vysokou nadmořskou výšku. "Zpočátku jsme se zadýchávaly, když jsme šly na desetimetrové prkno," líčila tehdy šestnáctiletá skokanka, která v Mexiku bydlela na jednom pokoji s týmem československých gymnastek. Věra Čáslavská měla jedno ze svých finále ve stejný den.

Obě uspěly. "Po prvním dnu jsem vedla, ale to nic neznamenalo. Popřály jsme si hodně štěstí a oběma se nám to podařilo. Byl to takový zlatý večer," dodala nejmladší účastnice tehdejších Her a také nejmladší vítězka české a československé olympijské historie. Za odměnu dostala měsíc tréninkového volna. "Mohla jsem začít dohánět školu," usmála se.

Brzy trénovala ještě více, do toho objížděla besedy a začala studovat vysokou školu zubního lékařství. Úspěch z Mexika potvrdila o dva roky později v Barceloně, kde vyhrála evropské mistrovství. Byla jasnou jedničkou – její úspěšná obhajoba měla být na Hrách v Mnichově pouhou formalitou. V Německu ale skončila "pouze" stříbrná, když ztratila své vedení.

V očích vedení ČSTV šlo o zásadní neúspěch, chtělo ji poslat domů hned druhý den. To se ale nestalo. V olympijské vesnici došlo k teroristickému útoky na členy izraelské výpravy. "V době, kdy se to dělo, jsem nebyla ve vesnici. Když jsme se vraceli, už nás tam nepustili, vesnice byla zavřená. Naše bydlení bylo za plotem hned vedle toho, kde se to všechno stalo," vzpomínala.

Její kariéra pokračovala ještě do Her v Montrealu, kde ale i vinou zdravotních problémů poprvé neprošla do finále. "Dokončila jsem školu, začala jsem pracovat jako zubařka, trénovala jsem, vdala jsem se a narodila se nám dcera. Můj život se znormalizoval," vypočítávala. "Kanadští skokani tady v té době byli na návštěvě a požádali mě, jestli bych nemohla nějaký čas pomáhat jejich družstvu," popsala.

Komunistické úřady ji v lednu 1980 spolu s roční dcerou pustily do Kanady, kam za ní po necelém roce přišel i její manžel. Tam už zůstali. "Ale neuznali mně školu, tak jsem musela znovu studovat," usmívá se. Padesát šest let po svém olympijském vítězství bude Milena Duchková-Neveklovská na galavečeru ankety Sportovec roku uvedena do síně slávy českého sportu.