BLOG: Dopingový rok 2016 - provalení ruského systému, norští běžci i případ Wiggins

Dvanáct měsíců roku 2016 udělalo mnoho pro to, aby i na ty největší optimisty dopadly lehké stíny pochybností. Chceme věřit našim sportovním hrdinům a mít důvěru v to, že za jejich úspěchy a překonáváním možností lidského těla stojí jejich odhodlání, talent a pracovitost. Zároveň v sobě stále živíme představu sportu jako čehosi čistého, co není zatížené vnějšími vlivy a je jakousi oslavou lidské píle a obratnosti. Ať už pocházíš z jakéhokoliv prostředí, pokud se budeš hodně snažit a obětuješ svému cíli mnohé, můžeš se i ty stát jedním z hrdinů na stadionu, v běžecké stopě nebo plaveckém bazénu. 

Slova, která rodiče říkají svým dětem, mají na přelomu roku podivnou pachuť. Dopingové skandály existují ve sportu snad stejně tak dlouho, jako existuje on samý, to jen metody se mění. Ani ruský systém nakonec není něčím, co by se v minulosti nedělo, vzpomeňme nakonec například na východoněmecký sport 70. a 80. let.

I tak ale jeho rozměry a absence zábran na straně odpovědných míst berou dech. Výsledky zprávy kanadského právníka Richarda McLarena ukázaly, že malým sportovcům v Rusku jen nadšení a pracovitost k úspěchu stačit nebude.

Ne, ruští sportovci nemají po tom všem, co se na ně v roce 2016 provalilo, žádný nárok na to, aby se těšili respektu a sportovní úctě. Systém, který vznikl na objednávku nejvyšších politických míst a který neměl zábrany používat k vlastní propagandě praktiky jako ze špionážních filmů, zaslouží veškerou možnou kritiku a není-li to silné slovo, tak i pohrdání.

Jak už jsme na webu ctsport.cz v minulých týdnech psali, bylo by však také pokrytecké zavírat oči nad jednou ze stránek celého problému, a sice přístup Mezinárodního olympijského výboru (MOV) a Světové antidopingové agentury (WADA). Není pochyb o tom, že obě organizace o situaci v ruském sportu věděly dávno předtím, než vše vyšlo na světlo.

Konečně, jestli považujete doping za skutečně vážný problém, ke kterému je potřeba se jasně postavit, asi stěží vyrukujete s tak zahanbujícím materiálem, jakým bylo zhodnocení olympijských her v Riu. Otázky vzbudilo i rozhodnutí neuvalit plošný zákaz na ruské olympioniky, což naopak Mezinárodní paralympijský výbor (MPV) učinil.

Je tak nejasné, jak by se mohla situace v současné době zlepšit. Na ruské straně zcela chybí vůle s dopingovým problémem cokoliv dělat, což dobře dokumentuje volba jedné z vrchních popíraček Jeleny Isinbajevové do čela Ruské antidopingové agentury (Rusada). Architekt celého systému Vitalij Mutko zase lítá po celém světě a propaguje mistrovství světa ve fotbale, které má Rusko hostit v roce 2018.

Je nepochybné, že se problém ruského sportu bude vyvíjet i v příštích měsících. Uvidí se, jak odpovědní činitelé rozhodnou v případě ruských běžců na lyžích Alexandera Legkova a Maxima Vylegžanina, kteří mají pozastavenou činnost, otevřená je i situace ruského biatlonu. Tenistka Maria Šarapovová si zase v tichosti odpykává trest za užívání meldonia, snížený z 24 na patnáct měsíců. Jde o problém, který má mnoho tváří, a je odpovědností sportovních autorit, aby ho řešily s náležitou pozorností. Bohužel, právě to se příliš neděje.

Krize norského lyžování a dopingový problém fotbalu

Celý rok se ale netočil jen kolem Ruska. I jiné státy a jiní sportovci měli své potíže, a nebylo by férové jejich závažnost upozaďovat. Vypovídá to mnohé o poměrech v běžeckém lyžování, když dvě dominantní postavy posledních let, Norové Martin Johnsrud Sundby a Therese Johaugová, jsou pozitivně testováni na zakázané prostředky. Zatímco Sundby dostal pouze dvouměsíční trest a znovu závodí, Johaugová je stále suspendovaná. 

To v Premier League, nejprestižnější fotbalové lize světa, došlo k poslednímu dopingovému nálezu v roce 2005. To ale neznamená, že doping na fotbalových stadionech nemusí existovat. Deník The Times publikoval investigativní zprávu o případu doktora Marka Bonara, který měl pomáhat dopovat na 150 hráčů z velkých klubů jako Arsenal, Chelsea nebo Leicester.

Kauza nakonec nevyústila v jasný výsledek a o dopingu ve fotbale se tak stále hlavně šeptá. Nízké počty provedených testů a celková neochota se problémem zabývat ale svědčí především o tom, že může jít o bublinu čekající na to, až jednoho dne praskne.

Wiggins dostal podezřelou injekci před Tour de France 2012

Silniční cyklistika pochopitelně v dopingovém přehledu také nemůže přijít zkrátka. Sport, který by mohl o historii dopingu přednášet, si letos prošel vleklou a stále pokračující ságou kolem Bradleyho Wigginse a jeho bývalé stáje Sky. Zveřejnění dat, které provedla hackerská skupina Fancy Bears, ukázalo, že první britský vítěz Tour de France dostal před triumfem v roce 2012 (a také ve dvou jiných případech) injekci triamcinolonu.

Tento přípravek sám o sobě zakázaný není, avšak jeho užití vzbuzuje různé otázky - Wiggins například ve své biografii tvrdí, že žádné injekce za celou dobu své kariéry nepoužíval. Navíc je nejasné, proč by měl sportovec, který je "ve formě svého života", potřebovat lék, který je určený pro vážně nemocné pacienty. Triamcinolon je mj. také látka, na kterou měl během Tour de France 1999 pozitvní test její vítěz Lance Armstrong.

Poslední týdny Wigginsův problém přenesly ještě více na celou stáj Sky, za kterou britský cyklista čtyři roky závodil. Mluví se o podezřelém balíčku, který za nejasných okolností putoval za Wigginsem v červnu 2011. Nikdo odpovědný ze stáje, která vyhrála Tour de France čtyřikrát za posledních pět let, nebyl schopný celou situaci uspokojivě vyjasnit. Stejně jako ruský dopingový systém se také tato kauza bude vyvíjet i v roce 2017.