Tajná zpráva k prohranému zlatu z Turína
První den v Soči byl zvláštní. Už brzy ráno na letišti v Praze mi výkonný ředitel ČT sport Jiří Ponikelský řekl tajnou zprávu, že je na světě další dopingový skandál a týká se mé dlouholeté rivalky, Kristiny Smigunové, a OH v Turíně. Po příletu jsem už měla telefon plný zpráv, a dokonce i gratulací k další zlaté medaili. To, že to je předčasné, mi je po zkušenostech s vracením medailí ze Salt Lake City víc než jasné. Tenkrát to trvalo víc než rok...
To, že Smigunová v Turíně předváděla něco "extra", nám se Standou, mým trenérem, bylo jasné už během Her. On, na rozdíl ode mě, umí tyto obavy díky mnohaleté praxi s jistotou pojmenovávat pravým jménem. Do místa konání závodu přijela až den před závodem, což je velmi neobvyklé. Já jsem byla na místě už 14 dní před startem Her, většina ostatních nejméně týden. Dokonce i místo jejího tréninku bylo tajné.
Na start svého prvního závodu ve skiatlonu jsem šla s pocitem, že jsem připravena jako nikdy v životě a moje forma je stoprocentní. Nikdy jsem nebyla typ závodníka, který měl před závodem potřebu ohlašovat útok na zlato, ale můj vnitřní pocit byl jednoznačný. Chtěla jsem vyhrát, cítila jsem, že není moc závodnic, které se mnou mohou závodit. Podle toho jsem se na trati i chovala.
V klasice jsem si jen hlídala pozici a snažila se šetřit sílu. Po přezutí na skate jsem začala být aktivní a byla jsem často na čele. Smigunová byla dost často okolo mě. Když jsme přijely pod závěrečný těžký kopec, cítila jsem se skvěle a rozhodla se k útoku. Zvýšila jsem tempo a vláček závodníc za mnou se začal krátit. Po půlce kopce jsme zůstaly se Smigunovou sami. Bylo jasné, že zlato bude mít jedna z nás. Dál jsem jela na doraz a myslela si, že v druhé časti kopce urvu i ji. To se mi bohužel nepovedlo a po dlouhé cílové rovince jsem s ní prohrála ve finiši.
Stříbrná medaile na úvod Her, které pro mě nakonec skončily pohádkovým zlatem z třicítky, byla super. Dodnes si ale pamatuji na pohledy, které jsem si se svými nejbližšími po dojetí závodu vyměnila. Bylo v nich zklamání a otazníky a medaili jsme vlastně ani neměli chuť slavit.
Někdy člověk vyhraje stříbro, ale já jsem tenkrát prohrála zlato... Nebyla jsem šťastná, chtěla jsem víc a věděla jsem, že lepší být už nemohu. Tenkrát jsem se pomalu i loučila s přáním, že zlato ještě někdy vyhraju. Plán byl ho vybojovat už ve skiatlonu.
Když jsem pak po vítězné třicítce dělala rozhovory, mnohokrát jsem řekla, že kdyby byla sportovní spravedlnost, vyhrála bych právě skiatlon, a ne třicítku. Teď už vím, že můj pocit byl správný, a jakkoli tato kauza dopadne, mám odpověď na tuto nezodpovězenou otázku. Jen škoda, že ještě starší vzorky z Nagana už asi nikdo nepřezkoumá. To by těch zlatých mohlo být ještě víc.
Autorka je expertkou, spolukomentátorkou ČT sport a olympijskou vítězkou v běhu na lyžích.
