Je nám líto, video expirovalo.
Následuje
Denver Pioneers - UMass Minutemens

"Na pátou olympiádu se nechystám," říká Nikola Sudová

Výkonnost a usilovná příprava Nikole Sudové při olympijských závodech nechyběly na rozdíl od onoho zlopověstného sportovního štěstí. Místo očekávaného medailového umístění kvůli drobným technickým chybám skončila jako devátá. Jejím nejlepším olympijským výkonem tak pravděpodobně zůstane šesté místo z Turína v roce 2006. S akrobatickou lyžařkou Nikolou Sudovou hovořila v Profilu z 22. února Petra Krmelová.

Nikola Sudová
zdroj: ČT24

"S výkonem spokojená, ale z devátého místa zklamaná," tak zněly skoro všechny titulky rozhovorů, které jste po svém závodu dala médiím. Přidala byste ještě něco?
Ne, ten pocit přetrvává. Spokojená jsem byla především s první finálovou jízdou, kde jsem skončila první. Doufám, že jsem dokázala, že jsem na olympiádu byla připravená, že jsem tam nejela na dovolenou, ale že jsem tu medaili fakt chtěla.
Bohužel nastaly chyby. Náš sport je hodně o technických chybách, já jich udělala hodně, takže je z toho nakonec deváté místo. Když se člověk podívá výsledky, bylo kolem této pozice nasáčkováno pět holek po půl bodech. Stačilo strašně málo, abych se dostala do té šestky a mohla těžit ze zkušeností. Více bych neřekla.

Takže máte zklamání ještě v hlavě? Nebo vás už to tolik netrápí?
Zklamání tam bude ještě dlouho. Olympiáda je přece jenom jednou za čtyři roky ­ pro nás to je třicetivteřinový závod jednou za čtyři roky. Připravovala jsem se na něj ale celých patnáct let, co ten sport dělám. Takže to zklamání tam trochu bude. Na druhou stranu umístění do desátého místa je hezké umístění, moje kariéra vypadala dobře po celou dobu, akorát tam chyběla ta třešnička na dortu v podobě medaile.

Co k té třešničce nakonec chybělo? V prvním kole kvalifikace jste skončila na prvním nepostupovém místě. Jak byste zhodnotila svou úvodní jízdu? Bylo nepříjemné, že závod začínal ještě před zapálením olympijského ohně?
Trošku nepříjemné to bylo. Ráda závodím trošku pod tlakem velkého závodu, pod tlakem diváků, ráda diváky slyším. Na druhou stranu na kvalifikaci přišlo na tribuny víc lidí než na finále, což mě docela překvapilo, byli nakonec slyšet a závod probíhal dobře.
To, že jsem nepostoupila z první kvalifikační jízdy nebylo úplně mojí chybou. Jela jsem hodně na začátku a byly tam technické problémy s časomírou u závodnice přede mnou. Rozhodčí pak najednou zjistili, že jsem v půlce trati a měli problémy s hodnocením. Kdybych jela o pět míst později, postoupila bych už z první kvalifikace. Ale o nic nešlo. Počítali jsme s tím, že postoupím z druhé kvalifikace, pokud prostě dojedu. Takže i druhou kvalifikaci jsme brali jako další tréninkovou jízdu. Nebylo to nic otřesného.

První finálovou jízdu jste pak zajela nejlépe ze všech závodnic. Říkala jste si, tak to už mám k medaili opravdu blízko?
Neříkala. V podobné situaci jsem se už párkrát vyskytla, přece jenom pár let jezdím ve Světovém poháru. Nijak mě to nerozhodilo, věděla jsem, že je to teprve postup do dvanáctky, byly přede mnou ještě dvě jízdy. Kdybych byla na prvním místě v té šestce a jelo se o medaile, měla bych si trochu jiné pocity. Takhle ta nervozita ještě nebyla.

Říkala jste, že jste také potřebovala víc štěstí k tomu, abyste se dostala do nejlepší šestky?
No, štěstí... Bylo to o chybách. Nerada jezdím, když jezdí na trati pouze holky. Tréninky jsme většinou měli s kluky, kteří trať najezdí většinou trochu rovněji, a mně se v tom lépe jezdí. Pokud jezdí jenom holky, které trochu šoupou patkami, trať je uzavřenější a mně se v tom jezdí o něco hůř.
Víc jako polovina z třinácti holek, které jely přede mnou v poslední jízdě, si pak vybraly právě moji trať. Ta se pak rapidně změnila a mně trvalo se připravit a srovnat se tím déle, než mělo. Z toho plynuly chyby a hlavně rychlost.

Před olympiádou ve Vancouveru jste si zpřetrhala vazy v koleni, ale to vás nezastavilo. Vrátila jste se a do závodů jste nastoupila i po operaci. Chybělo k tomu olympijskému kovu vždy ono pomyslné sportovní štěstí?
Každý závod je o výkonnosti, ale i o tom štěstí. A olympiáda je právě víc o štěstí a o hlavě než o fyzické připravenosti, kterou měla určitě polovina závodnic a závodníků. Ta poslední třešnička závisí na tom, jak to kdo zvládne v hlavě, jaký má ten den náladu, jak se vyspal. Když se tohle všechno sejde, jsou z toho medaile.

Na kterou olympiádu zatím vzpomínáte nejraději?
Každá měla něco do sebe. Úplně nejradši samozřejmě vzpomínám na první olympiádu v Salt Lake City, kde se ode mě opravdu nic neočekávalo. Jela jsem tam sbírat zkušenosti, všechno pro mne bylo nové, lidi byli noví, potkala jsem sportovce, české i zahraniční, které jsem nikdy neviděla. Opravdu jsem si připadala jak na velké soutěži a užila jsem si ji opravdu až do konce. Každá další olympiáda pak vždy měla nějaké mínusy. V Turínu rozhodčí, ve Vancouveru koleno, tady jsem nezajela, co jsem chtěla.

Jaký byl váš nejsilnější zážitek ze Soči? Něco, co jste třeba někde ještě neřekla?
Myslím, že už jsem řekla všechno. Nejsilnější zážitek vůbec byl, že olympijské hry v Soči proběhly tak, jak Rusové chtěli a jak předpokládali. Před rokem jsem tam jela Světový pohár a opravdu jsem nevěřila, že to všechno stihnou dostavět. Takže mě překvapilo, že to stojí a že je všechno připravené k olympiádě.

Měla jste možnost fandit jiným českým sportovcům?
Ačkoliv jsem odlétala už 15. února, měla jsem možnost se podívat ještě na ostatní sporty. Byla jsem fandit na běžeckém lyžování, na sprintu, na biatlonovém závodě. Stihla jsem dva hokeje, byla jsem na Káje Erbenové na rychlobruslení. Snažila jsem se opravdu stihnout co nejvíc sportů tak, abych to s tím dojížděním z té horní vesnice skloubila.

Hodně se teď řeší otázky novinářů po závodech. Je nějaká, která vás dokáže, lidově řečeno, vytočit?
To asi ne. Ale "úplně nejradši" mám otázky, když dojedete a novináři na vás vítězoslavně kouknou a hned: "Tak, co se stalo?" Člověk pak řekne maximálně: "No, prostě tam byly chyby." Otázku "tak, co se stalo?" mám opravdu "nejradši".

Ptali se vás na to samé doma?
Ne, ne. Doma mě přivítali. Vím, že všichni moji známí a lidi, kteří mi fandí, mě podporovali a já jsem ji za to hrozně vděčná, protože doufám, že jsem je nějak nezklamala. I když sama sebe jsem trošku zklamala, tou jednou finálovou jízdou jsem ukázala, že jsem to chtěla, že jsem na to měla. Takže mě i doma vítali ne jako hrdinu, ale tak, že je to sport a že ne každý tu olympijskou medaili získá.

Už vám uvařili nějaké vaše oblíbené jídlo na přání? Třeba dnes na nedělní oběd?
Ne, rodiče mám na chalupě a přítel leze někde v Německu, takže jsem sama doma, a vlastně nevím, co si ukuchtím k obědu. Žádná super věc to nebude.

Chystáte se na vaší pátou olympiádu?
Pravděpodobně nechystám, a jestli, tak ne z pozice závodníka. Moje tělo si říká o pauzu a domnívám se, že bych ho měla poslouchat.

(redakčně kráceno)

Hlavní zprávy

Nejčtenější články