Jak mě vyslýchala ruská policie II.
Jak jsem slíbil, pokračuji v příběhu svého výslechu. Kde jsem to skončil? Jo už vím, ve výslechové místnosti, na židli přišroubované k podlaze, kdyby mě snad zase chytil amok, a proti rusovlasé policistce.
Kdybych ji měl nějak blíž popsat, tak snad řeknu jenom ledovec. Studený pohled, ani známka emocí. Až se bude konat policejní šampionát v pokeru, tak jasně vyhraje. Nejprve se začíná ptát, jak to všechno bylo. Líčím svou verzi, co mi paměť stačí. Většinou rusky, občas si pro zpřesnění pomůžu angličtinou a tlumočnicí. Mimochodem to je přesný opak policistky, usměvavá dívenka, která umí kromě rodné ruštiny i anglicky, španělsky, francouzsky a německy a to vše i simultánně. Klobouk dolů. Takhle to jde asi půl hodiny. Konečně se dostaneme i k incidentu. "Hodil jste po něm láhev?" "Ne, házel jsem mu ji." "Věděl jste, že je to policista?" "Nevěděl."
Snažím se vysvětlit, že kdybych chtěl láhev opravdu hodit, tak to vezmu horem a ne spodem. U toho se zdržíme snad 15 minut. Trochu si připadám jako kdysi Vladimír Železný, když ve svém pořadu Volejte řediteli vysvětloval rozdíl mezi pornografií a erotikou, který prý spočívá ve ztopoření. A policistka poprvé maličko roztaje, polohlasem řekne: "Zatím nic nezapisuji, ale musím vás upozornit, že máme vše na záznamech z kamer. Možná by všechno zjednodušilo, kdybyste řekl, že to bylo nedorozumění a že jste ochoten se omluvit." A pak zase nasadí svůj chladný přísný výraz.
Mezitím povolila i atmosféra vzadu, kde zůstal Vláďa Drbohlav s druhým policistou. O Vláďovi všichni vědí, že je chodící encyklopedie, přesto se od policisty dozvěděl mnoho nového. Byl to zřejmě nějaký fanoušek vězeňství, a tak vzal Vláďu na prohlídku cel a dopodrobna mu vysvětlil, jak dokonale splňují předpisy, kolik má být kde centimetrů místa a proč tam není ani o milimetr navíc. Vláďa se dozvěděl mnoho nového a to při jeho znalostech není snadné. Jsem zvědavý, jestli to dokáže použít při komentování závěrečného ceremoniálu.
Už tam jsme skoro hodinu a vlastně teprve teď začal výslech. Nejprve první formulář A4 a na něj všechny možné i nemožné údaje o mé osobě. Policistka trpělivě vyplňuje jednotlivé kolonky. Když projdeme úvod, přijde trochu nebezpečně znějící upozornění. V případě vědomě křivé výpovědi mohu být potrestán podle ruských zákonů i ztrátou svobody. Tak to bych fakt nechtěl, nemyslím, že by vězni v Rusku protestovali kvůli tomu, že nemají PS3 a že chtějí větší příděl kiwi. Asi mají úplně jiné starosti, třeba jak přežít. Taky je mi nabídnuto, že mohu mít advokáta. Ptám se policistky mimo zápis, zda mi hrozí nějaké obvinění, ale tentokrát už mi s konejšivým úsměvem říká, že ne a že klidně mohu o advokáta požádat, ale že si nemyslí, že je to nutné. Uf.
Takže začínám zase od začátku, musím popsat už svůj vstup na území Ruska. Policistka píše drobným velmi úhledným rukopisem. Bukva vedle bukvy stojí jako vojáci v ostře vyrovnaných řadách na nelinkovaném papíře. A že jich je pěkná armáda. Popíše jednu stranu A4, a to jsem vlastně sotva stihl vystoupit z letadla a dorazit na hotel. Pokračuje dál a podrobně zapisuje moje vzpomínky na inkriminovaný den a na celý incident. Několikrát zdůrazním (na její nápovědu), že se nejednalo o žádný akt agrese, a pokud tak vypadal, že byl neúmyslný. Že jsem netušil, že se jedná o policistu, ale že jsem si myslel, že je to pouze obyčejný dobrovolník. (To je zřejmě polehčující okolnost.) A také, že jsem samozřejmě ochoten se omluvit a že bych se omluvil už na místě, kdybych nebyl odveden k fotografování.
Ale všechno už vypadá nadějněji, dokonce se občas usměje, když zkusím zažertovat, vzadu zatím vykládá její kolega další zajímavosti z předpisů o celách předběžného zadržení. Konečně jsme na konci výslechu. Čtyři stránky A4 hustě popsané azbukou. Ještě mi vše přečte a pak mi dá protokol k podpisu. Raději česky doplňuji, že zápis odpovídá tomu, co jsem řekl, tedy pokud jsem to schopen při svých znalostech ruštiny a azbuky přečíst a porozumět tomu. Ale nevypadá to, že by tahle (možná stejně bezzubá) klička byla nezbytná. Ještě někam volají a říkají, že ten člověk od ostrahy je ve službě a že za ním můžeme zajít.
Tak za ním všichni jdeme, já se mu omlouvám a musím říct, že už zdaleka nevypadá tak natvrdle jako v sobotu. Naopak, je to docela sympatický klučina, chvilku si povídáme a on ukazuje, ať s ním jdu na chvilku ven. Tam jenom šeptne, že mě chápe a že ten předpis je naprostý nesmysl, ale že ten plukovník, co tam byl, je hlupák a že musel být komisní kvůli němu. A kdybych byl v Kaliningradu, tak se mám zastavit. Nápodobně ho zvu do Prahy. I loučení s policistkou a jejím kolegou už je mnohem srdečnější, Vláďa ještě rozdá odznakové "úplatky" a odcházíme po několika hodinách naplněni přesvědčením, že protentokrát ramenu ruské spravedlnosti proklouznu. Snad se nepleteme.
Autor je komentátorem ČT.
