Jak mě vyslýchala ruská policie I

Rozhodně na to nejsem zvyklý, vlastně mám s výslechem na policii v pozici delikventa pouze jedinou zkušenost, a to ještě z listopadu 1989 na StB. A jak tvrdí jedna poslankyně, tehdejší příslušníci StB byli celkem fajn chlapíci. Asi jich zná spoustu. Tentokrát to tedy byla ruská policie, ale vezměme to pěkně po pořádku.

Všechno začalo hned první sobotu, po odkomentování slavnostního ceremoniálu jsem se ráno probudil nejenom hodně časně, ale hlavně s chrapotem, teplotou a kašlem. Na začátek OH nic moc. Ale i s podobnými stavy už mám svou zkušenost, potřebuji med, aspirin, čaj, slivovici, vývar (a v nejhorším případě i antibiotika). To se ovšem dá sehnat až během dne a nejprve musím vyrazit do televizního centra, protože musím zvládnout přenos ze slopestylu. Takže potřebuji alespoň vodu, abych "zavlažoval" hlasivky.

Naštěstí byla v akreditačních podmínkách vítaná věta, že si můžeme přinést do hlídaného prostoru 2 litry vody. Mám dvě půllitrové láhve a jedu. Tašku pošlu rentgenem, chlapík ve fialové bundě po mně chce, abych vyndal láhve, ještě stále v pohodě je vyndávám a on chce, abych jednu z nich vyhodil.

Tak mu říkám, že povolené jsou dva litry, a on že ano, ale pouze jedna láhev. Zkouším mu vysvětlit, že dvě půllitrové láhve se do limitu bohatě vejdou, marně. Láhev je třeba vyhodit. Tak vám mně to přišlo najednou líto, nebo co, že nechápe nelogičnost věci, a začal jsem se s ním dohadovat. Abych to zkrátil. Zkoušeli jste někdy hlavou rozbít betonovou zeď? Ne? Tak to nezkoušejte. Nejde to. Už mě to nebaví, jsem unavený, nevyspalý, škrábe mě v krku, tak tedy rezignuji, a teď přichází klíčový moment. Jednu z láhví mu hodím, aby ji vyhodil. Tohle je důležité, možná trochu prudčeji, ale házím mu, a nikoliv po něm, jak později zní mé obvinění.

Najednou volá soudruha plukovníka, opravdu mu říkal "taváryš", ten volá dalšího, fotí mě i moji akreditaci a pak teprve mohu jít. A nic, jeden den, další den, pořád nic. Už jsem skoro zapomněl a najednou Vláďa Drbohlav jako vedoucí mise dostává mail, že mě má vyslat na výslech na policii, kde se bude řešit incident, při kterém jsem hodil láhví po policistovi. A to hned.

Takže dokumentuji a s Vláďou jako svědkem jdeme. Přidá se k nám kluk z koordinace televizní operace a také tlumočnice do angličtiny. Sice rusky docela umím a ve většině případů se bez problémů domluvím, ale jistota je jistota. Jdeme dolů do přízemní části televizního centra a tam je, což jsem opravdu netušil, dokonce policejní štáb. Jdeme dovnitř a docela mě zaujme nástěnka, na které jsou fotky "černých vdov". Nejsou tři nebo čtyři, ale je jich tak deset, i když jedna je jako druhá. Oči se dívají ze zazátkované tváře. Nad tím ještě visí obrázek Putina, zhruba stejných rozměrů. Mám na jazyku žertík a chci se policistů zeptat, jestli nemají strach, že si to někdo splete a zastřelí nesprávnou osobu, ale když vidím, jak vypadá "načálnik", tak si raději v duchu vrazím pohlavek za drzost a jsem zticha.

Ještě že tak, jinak jsem vám deníček posílal tak maximálně jako moták ze Sibiře. Velitel jen štěkne, že tam nesmíme, že je to tajný štáb a že máme počkat jinde, než pro mě přijede auto a odveze mě k výslechu. Někam jet? Tomu se bráním já i Vláďa s ruským kolegou, tak zase jen štěknou, že máme být na příjmu a že zavolají.

Trvá to skoro hodinu, než se ozvou a máme zase sejít dolů. Tam už čeká dvojice policista a policistka a ti nás vedou jinou chodbou. Na jejím konci jsou dvě zamřížované cely. Obě tak 2x2 metry se dvěma palandami, takže celkem se sem vejde 8 lidí, nebo i 16 ve speciálním ruském režimu. Naštěstí u cel zahneme doprava do malé místnosti. Rusovlasá policistka si sedne za stůl a mně ukáže na židli před ním. Chci si ji přisunout, ale je přišroubovaná k zemi. Začíná výslech.

Pokračování zítra…

Autor je komentátorem ČT.