Svindal: Byla to moje poslední olympiáda, v hlavě mám ještě Kitzbühel

Oddychl jste si, že sjezd dopadl podle vašich představ? A navíc jste vstoupil do lyžařských dějin…

Je super vyhrát zlatou olympijskou medaili. Navíc ve sjezdu, kde byla obrovská konkurence. Když projedeš cílem a vidíš se na světelné tabuli na medailových místech, je to skvělé, za chvíli ještě lepší, když jsi na prvním místě. A pořád tam zůstáváš. Na to další nemyslíš, vlastně jsem si to ani neuvědomoval, že jsem se stal součástí lyžařských dějin. Ten okamžik vítězství je cennější, obrovsky emocionální. To další přijde později.

Dva Norové na prvních dvou místech sjezdu. Co jste udělali jinak než ostatní?

Právě že vůbec nevím. Musím přiznat, že Kjetil byl v horní polovině trati brutálně výborný. Dole už ne tak dobrý. Jinak bych tu nestál jako olympijský vítěz. Myslím, že jsem jel fakt dobrou jízdu. Povedly se mi všechny skoky.

Před závodem jste říkal, že sjezd vyhraje ten, kdo nebude dělat chyby. Takže vaše jízda byla bezchybná?

Ne, to bohužel ne. Byly tam nějaké maličkosti, které se mi nelíbily. Ale spodek už byl dobrý.

Na svahy jste se vrátil po několikáté a ještě po tolika zraněních a operacích…

Ano, a o to je to všechno krásnější. Musím poděkovat také lékařům. Bez nich bych tohoto vrcholu a ve svém věku nikdy nedosáhl. Koleno i tělo fungovalo už při Světových pohárech a těší mě, že vydrželo až do olympiády.

Čekal byste po všech těch zdravotních komplikacích, že byste se mohl dostat až k olympijskému zlatu?

Věřil jsem, přestože mi doktoři říkali, že už zřejmě nikdy nebudu tak rychlý jako dřív. Dokonce mě někteří zrazovali od návratu k rychlostním disciplínám. Ale chtěl jsem to zkusit, protože je to můj život. Když jsem se začal vracet a zlepšovat, nebral jsem to jako samozřejmost. Velmi jsem si toho vážil, že opět mohu stát nahoře na kopci a závodit s ostatními kluky.

Když se vám olympijské závody tak zalíbily, přemýšlel byste ještě o účasti na těch dalších za čtyři roky v Pekingu?

Ale běžte. Už je mi pětatřicet, spočítejte si, kolik mi bude. Toto je konec konce mé olympijské kariéry. Jak se říká, nic není na sto procent jisté, ale myslím, že jsem velmi, velmi blízko tomu, že jsem si na sto procent jistý, že toto byly mé poslední olympijské hry v roli závodníka.

Tak jinak. Budete ještě dál závodit? Láká vás poslední "meta" – vítězství v Kitzbühelu?

Prosím, dejte mi pár týdnů. Všechno promyslíme a dáme vědět, jak to bude dál. Ano, samozřejmě vím, že jsem nevyhrál Kitzbühel a přiznám se, že na to myslím. Ale… Nevadí mi jet na letní soustředění do Chile, ale raději bych na kratší dobu než na pět týdnů. Vytvořili jsme skvělou partu, proto nás to tak baví. Závodníci, trenéři i tým kolem. Užijeme si tam i spoustu legrace. Ale na druhou stranu si uvědomuji, že věk nezastavím a abych byl konkurenceschopný, nemohl bych trénovat méně než doteď.

Poslední dobou je na vás vidět, jak jste uvolněný, že se nestresujete…

Ano, to opravdu nedělám. Sám sebe nestresuji. Stresovat mě mohou věci, které neovlivním. Ale s tím pak nic nenadělám.

Uveďte příklad, co vás třeba stresuje?

Třeba když tři týdny nemůžeme jet pořádný závod, protože je mlha. Koho by to nenazlobilo? Těžké je také to, když se stane něco nesmyslného a nebo nefér, přestože se člověk proti tomu snaží něco dělat. To je třeba v politice. Ta by nebyla nic pro mě. Nebo třeba když si fotbalista "vymyslí" faul, upadne a je z toho špatně odpískaná penalta. To bych měl problém se udržet.

Lyžování je vždy fér?

To nevím, ale vždy vyhraje závodník s nejlepším časem. Sportovní odvětví, ve kterém se boduje, kdy rozhodčí musí určit, jestli byl lepší ten nebo onen, nejsou pro mě. To podle mě může přinést rozdílné pohledy na to, co je fér. Co se mi velmi nelíbí na lyžování je, když se kvůli televizním reklamním přestávkám zasahuje do závodu. Sněží, přijde pauza a závodník, který jede hned po ní, nemá šanci.

Říkáte to i přesto, že víte, že bez televizí by se nejezdily Světové poháry s takovými dotacemi?

Rozumím tomu, že peníze jsou důležité. Ale čestnost, férovost jsou pro mě důležitější.

Vy jako závodníci toto nemůžete ovlivnit?

Můžeme se sice u Mezinárodní lyžařské federace bouřit, ale nemyslím si, že by to něco přineslo. Ona nemá vždy ty samé hodnoty, které jsou důležité pro mě jako závodníka.

Existuje video, na kterém jste spolu s Georgem Streitbergerem po vašich těžkých pádech v Kitzbühelu vedle sebe na postelích v nemocnici a hrajete kámen, nůžky, papír. Kdo vyhraje, půjde první na operaci. Zůstáváte tak klidný, protože to nemůžete ovlivnit?

Pokud jsi sjezdař a ve formě, tak něco riskuješ, protože chceš vyhrát. Když vyhraješ, jsi odměněn. Když se zraníš, je to sice škoda, ale nedivíš se, protože riziko k našemu sportu patří, stejně jako zranění. To víme všichni, a proto také sjezdaři nehrají žádné divadlo, když upadnou a zraní se.

Na co pak myslíte, když čekáte v nemocnici na operaci?

Vyhraješ a jsi na vrcholu. V nemocnici jsi úplně na dně. Dopředu se posuneš, až když přijmeš tento úděl. Tehdy jsme si užili s Georgem legraci. Prostě nic nenaděláš. A když jsem před nedávnem navštívil v nemocnici kluky z německé reprezentace Felixe Neureuthera a Stefana Luitze, kteří přišli o olympiádu v Koreji, tak to měli stejně. Prostě se bavili, aby se přes ten úděl přenesli.

Dá se říct, že nemocnice a operace jsou pro vás rutinou…

No, zase tak moc zraněný jsem nebyl. Absolvoval jsem pět operací. Co mě znervózňuje, jsou narkózy. Člověk ví, že tisíckrát vše dopadne v pořádku, ale… Jednou z tisíců případů to může skončit špatně. Když už dostaneš injekci a víš, že upadneš do "spánku", tak to není zrovna veselé. Nezbývá než doufat, že to má doktor pod kontrolou. Musíš se uvolnit a věřit.