Smolař Karl Schranz. Olympijské sjezdařské zlato mu nebylo souzeno

Jasnou hvězdou této zimní olympiády na francouzské půdě byl domácí závodník Jean Claude Killy. Ten si připsal na konto prvenství ve sjezdu i v obřím slalomu a v závěrečné disciplíně toužil své úspěchy korunovat zlatým hattrickem. Mezi slalomové branky se vydalo celkem 100 lyžařů ze 33 zemí. Killy byl v prvním kole znovu ze všech nejrychlejší. Ale Schranz byl doslova na dostřel. Na favorita ztrácel pouze 32 setiny sekundy.

A pak přišlo druhé kolo. Svah v Chamrousse zahalila mlha. A do jejího bílého objetí se jako první vrhl Schranz. Jel skvěle! Ovšem zhruba v polovině trati uviděl před sebou stín a musel zastavit. Jeden z rozhodčích mu zřejmě zkřížil trať. A tak jury rozhodla, že Rakušan může svou jízdu zopakovat.

Olympijským vítězem jen okamžik

Schranz se i podruhé pustil agresivně a zároveň elegantně do boje se slalomovými brankami. V cíli se časomíra zastavila na vynikajícím čase znamenajícím první místo a tím pádem velký tlak na Killyho. I ten následně zajel v podmínkách husté mlhy výborně. Ale na Schranze to nestačilo. Rakušan se tak radoval z vytouženého olympijského zlata.

Jenže předčasně a jen chvíli... Jury totiž přišla s kontroverzním prohlášením, že jeho opakovaná jízda byla proti pravidlům. Protože prý už předtím, než v první jízdě zastavil, minul branku. A tak byl místo olympijského triumfu Schranz diskvalifikován.

Obětí Brundageho křižáckého tažení proti profesionalismu

O čtyři roky později na Hrách v Sapporu se čekal Schranzův poslední útok na nejcennější olympijský kov. Zejména ve sjezdu byl považován za žhavého kandidáta na prvenství, vždyť několik týdnů před začátkem ZOH opanoval ve Světovém poháru legendární Hahnenkamm. Třetího startu pod pěti kruhy se však nedočkal, připravil ho o něj tehdejší šéf Mezinárodního olympijského výboru Avery Brundage, nesmiřitelný nepřítel nastupujícího trendu profesionalismu ve vrcholovém sportu.

Téma jeho komercionalizace bylo v té době pořádně "horkým bramborem" a stalo se námětem hodně vyhrocených diskuzí řešících neustále dokola tu samou otázku, zda by sportovci měli zůstat amatéry či nikoliv. Konzervativní zastánci konceptu tzv. čistého amatérismu si brzy našli úhlavního nepřítele číslo jedna – špičkové sjezdaře Světového poháru. U nich bylo běžné, že měli své sponzory, propagovali je a od lyžařských firem dostávali za přední umístění peněžní bonusy. Pochopitelně ne oficiálně, ale takříkajíc bokem.

To leželo předsedovi MOV v žaludku a Brundage použil na adresu alpského lyžování velmi nevybíravá slova. Neváhal tento sport označit za "jedovatou rakovinu" a zcela otevřeně podporoval myšlenku jeho vyřazení z programu olympijských her. O samotném Světovém poháru se nechvalně vyjádřil v tom smyslu, "že závodit z kopce dolů šest měsíců v roce není sport, ale cirkus" a že svěťák není ničím jiným než "soutěžením mezi Francouzi a Rakušany o peníze amerického lyžařského byznysu."

Vrcholné číslo amerického sportovního funkcionáře pak přišlo několik dní před zahájením Her, kdy se výraznou měrou zasloužil o skandální vyloučení již zmiňovaného Schranze – kvůli údajnému podezření z profesionalismu. Konkrétní přečin spočíval v tom, že Rakušan byl na jednom fotbalovém utkání vyfotografován v tričku nesoucím reklamu na kávu.

Coby vítěz celkového pořadí Světového poháru v letech 1969 a 1970 byl Schranz rakouským miláčkem a jeho olympijská diskvalifikace pobouřila veřejné mínění v zemi našich jižních sousedů. Když se musel předčasně vrátit z Japonska domů, vítaly ho ve Vídni tisíce lidí jako národního hrdinu. Ani masivní podpora od krajanů mu však nezabránila v rozhodnutí ukončit sportovní kariéru.