Navzdory chudobě, statusu imigranta a změnám disciplín. Ghaňan si ve skeletonu plní sen

Můžete ho potkat v saku s kravatou, jak vyráží na některou z akcí, kde mluví jako motivátor nebo bavič. Jindy na něj narazíte na atletickém stadionu, jak pracuje na výbušnosti a technice běhu. Nejvýraznější je ale v ledovém korytě, když se v dresu ghanské reprezentace pouští na saních nebojácně vstříc boji s časem.

Akwasi Frimpong v současnosti prožívá skvělou životní etapu, která vyvrcholila během ledna. Tehdy v americkém Lake Placid na závodech nižší úrovně North American Cupu zajel čtrnáctý a patnáctý čas, což by samo o sobě nebyl žádný obrovský úspěch. Získáné body ale pro exotického skeletonistu znamenaly životní moment, jistotu kvalifikace do Pchjongčchangu.

Ghaňan a zimní olympiáda? Spoustě lidí v ten moment určitě naskočí vzpomínka na oblíbenou komedii "Kokosy na sněhu", která připomíná vystoupení jamajských bobistů v Calgary 1988. Příběh Frimponga však tolik úsměvný není.

Jednatřicetiletý závodník se ke snu, který mu unikl v atletice nebo na bobech, propracoval přes chudobu, útlak okolí a těžké podmínky. "Pokud je na světě něco, co vám dá naději, je to sport. Takže pokud já mohu ze svého snu udělat realitu, ukazuje to, že to zvládne kdokoliv," hodnotí při ohlédnutí za velkým úspěchem a životní dráhou.

Vánoce? Celé vajíčko nebo cola

V mladí přitom neměl o sněhu nebo ledovém korytu ani potuchy. Neměl dokonce ani ambice se stát profesionálním sportovcem. Důvodem byly podmínky, v nichž vyrůstal. Frimponga v ghanském Kumasi vychovávala pouze jeho babička Minka, jelikož jeho máma odjela do Nizozemska, kde se snažila pro rodinu vydělat peníze.

Frimpong tak vyrůstal v extrémně skromných podmínkách. Babička ho vychovávala společně s dalšími devíti sourozenci v jedné místnosti, která měla necelé čtyři metry čtvereční, a během Vánoc měli k jídlu pouze jedno celé vajíčko nebo láhev coly.

Jeho pozornost tak musela směřovat na jiné věci než na sport. Už tehdy mu však babička dala do života radu, která mu pomáhá doposud. "Babička si mě v mým osmi letech posadila a řekla mi: Akwasi, co potřebuješ k úspěchu, je už v tobě. Musíš jen věřit sám v sebe, tvrdě pracovat a nikdy se nevzdat," vzpomíná na důležitá slova.

Mladý Ghaňan doma dlouho nezůstal, v osmi odletěl do Nizozemska za matkou, která se zde živila jako gospelová zpěvačka. Ani změna prostředí ale neznamenala pro Frimponga výhru. V Amsterdamu byl jako imigrant, kvůli čemuž neměl moc možností.

Sammy Monsels a olympijská myšlenka

V Evropě přesto začal objevovat kouzlo sportu. Jiskru nadšení v něm vzbudil moment, kdy u jednoho ze svých přátel uviděl medaili. Mladý Frimpong si vybral atletiku, v níž chtěl získat také nějaký ten cenný kov. A ukázalo se, že v něm je i talent.

"V roce 2001 jsem byl na nižší střední škole. Měli jsme závody ve štafetě a můj tým byl hodně pozadu. Já to ale dohnal a vyhrál jsem nám závod," popsal rodák z Ghany chvíli, která mu silně ovlivnila život. Během závodu ho totiž viděl Sammy Monsels, sprinter, který se účastnil v dresu Surinamu olympiád v letech 1972 a 1976 a vzal si ho pod svá křídla.

Pod jeho vedením se Frimpong začínal zlepšovat a dával o sobě víc a víc vědět. Díky své rychlosti dokonce získal přezdívku "GoldenSprint" a v roce 2003 přišel jeho velký moment, když se stal mistrem Nizozemska juniorů v závodě na 200 metrů.

"Byl to Sammy, kdo ve mně skutečně nastartoval olympijskou touhu. Výhrou na dvoustovce jsem přeměnil sen v realitu. Uvědomil jsem si, že možné je vše, dokud věříte v sebe samotné," vzpomíná na velký moment Frimpong.

Imigrant ze země nesmí a pomoc legendy Cruyffa

Po velkém úspěchu se pro mladou naději nabízel test na závodech také v cizině. Zde však Frimpong narážel na velký problém. Kvůli statusu imigranta, o kterém navíc nikdo kromě něj nevěděl, do zahraničí kvůli hrozbě chycení nemohl.

Nevyrážel tak ani na školní výlety za hranice Nizozemska a spolužáci mu to dávali sežrat. "Jako pro dítě to pro mě bylo těžké. Nemohl jsem nikam cestovat, protože jsem se bál zatčení. Vždycky jsem musel říct, že moje máma ztratila pas. Byl jsem ve lhaní dobrý. Ostatní se mi ale smáli. Byl jsem dítě z Afriky. Říkali mi, že jsem škaredý a že zde musím být ilegálně, když nemám pas. Chovali se ke mně jak ke zločinci. Dělal jsem, že mi to nevadí, ale brečel jsem každý den," popisuje Frimpong, jehož vzpomínky na těžké mladí ovlivňují dodnes.

"Je mi teď 31, ale chce se mi pořád brečet. Cítil jsem, že mám na zádech obrovskou zátěž. Často jsem to chtěl vzdát, ale kdykoliv jsem se tak cítil, vzpomněl jsem si, co mi řekla babička," připomíná důležitá slova z těžkých časů z Ghany. 

Aby toho nebylo málo, po vítězství na dvoustovce začal bojovat se zraněným kotníkem. Většina doktorů ho navíc nechtěla kvůli imigrantství léčit. Jeden z lékařů se však nakonec odhodlal mladému talentu pomoci a za péči si naúčtoval pouze jediné euro. I tak ovšem cesta k naprostému uzdravení byla dlouhá.

V té době se však na Frimponga usmálo i štěstí a dočkal se velkého životního průlomu. V roce 2003 řekl o svém životním příběhu sousedce, jež byla novinářkou, a ta se o Ghaňanovi rozhodla napsat článek.

"Řekla mi o škole Johana Cruyffa, kde můžete kombinovat sport a vzdělání. Já jí potom prozradil své tajemství, že jsem byl imigrant. Do té doby to nikdo jiný nevěděl," popsal důležitou chvíli.

Právě škola bývalé nizozemské fotbalové legendy se rozhodla zariskovat. Frimponga i bez nizozemského občanství vzala, a svého kroku litovat nemusela. Teenager na sobě tvrdě makal, což nejlépe dokazuje rok 2007. Po čtyřech letech byl vyhlášen mezinárodním studentem roku.

"Je to důkaz, že tvrdou prací lze dosáhnout velkých cílů. Měl jsem jet poté do Barcelony převzít si cenu, ale kvůli statusu imigranta jsem nemohl. Johan Cryuff proto přijel do Amsterdamu a dal mi ji osobně. Fakt, že někdo jako on – legenda – mi věřil, je fantastické," vzpomíná na ikonu nizozemského fotbalu, která v roce 2016 zemřela.

Ani atletika, ani boby... vše rozlouskl skeleton

Frimpong se po tomto úspěchu stal v Nizozemsku známým a i díky tlaku veřejnosti se v roce 2008 dočkal nizozemského občanství. S ním se mu otevřely i nové možnosti jako studium v zahraničí, čehož brzy využil. Stipendium mu udělila univerzita v Utahu, kde se snažil zabojovat o velký cíl. Kvalifikaci na olympijské hry v Londýně 2012 ve sprintu.

Jeho příběh v té době byl tak populární, že dle něj vznikl i film Teorie králíka, jež rozebírá právě náročnou cestu Frimponga na výsluní. Na vytoužený poslední krok, tedy kvalifikaci na Hry, však nedosáhl. Nejenom že jeho časy nebyly dostatečné, navíc v době, kdy se snažil na sobě makat, přišlo zranění Achillovy šlachy.

Jeho velký olympijský sen tím však skončil jen na chvíli. Přišla totiž nabídka z nečekaného prostředí. "Oslovil mě kouč nizozemských bobistů Nicola Minichiello, zda nechci do týmu. Měl jsem pochybnosti, ale poté jsem si vzpomněl na Kokosy na sněhu a řekl jsem si: Když to dokážou Jamajčani, já taky."

Frimpong se tak rozhodl, že se do nové disciplíny zakousne a začal znovu tvrdě makat. Vyzkoušel si i nějaký závod a stal se záložním brzdařem. Když se ovšem lámal chleba, kdo na olympiádu do Soči 2014 v nizozemském dresu pojede, on se mezi vyvolené nedostal.

Tehdy to vypadalo, že olympijský sen skončil. Frimpong se začal živit jako bavič a motivátor, což mu šlo výborně. Manželka ale na něm stále viděla, že mu něco chybí. "Jednoho dne se na mě podívala a řekla, že ví, že mě něco trápí. Měl jsem stále sen se dostat na Hry. Věděl jsem, že když si ho splním, budu v klidu. Řekla mi, že nechce, abych i v 99 letech pořád skučel kvůli olympiádě."

A tehdy Frimpong objevil skeleton.

Medaile z olympiády v roce 2022

Jízdu těsně na saních v ledovém korytě si zkusil v Utahu a zamiloval se. "Poprvé jsem byl hodně vyděšený. Bylo to rychlé. Bradu máte kousek nad ledem a jste bez brzdy. Ale když jsem dojel do cíle, chtěl jsem zpět a jet znovu. Bylo to jako jet skrz kaňon na motocyklu bez rychlostního limitu. Byl to takový tanec na ledě," popsal seznámení se sportem, který mu změnil život.

Ne, že by se stal okamžitě hvězdou. Od roku 2016, kdy začal jezdit v dresu Ghany, nikdy nejvyšší příčky neatakoval. Přesto se díky příznivým kvalifikačním podmínkám, kdy každá země má omezené množství závodníků, dostal mezi vyvolenou šedesátku.

"Budu první černý skeletonista na olympiádě, což je fantastické. Nejedu tam ale s tím, aby se podle mě točil další Disneyho film. Nechci být v centru mediální pozornosti. Jsem tady, abych závodil, ale znám své limity a hranice. Moje žena mi řekla, že když pojedu na Hry, přinejmenším získám zkušenosti. Člověk to musí přijmout," prohlásil Frimpong, který je teprve druhým Ghaňaném na zimní olympiádě.

Tím prvním byl ve Vancouveru Kwame Nkrumah-Acheampong přezdívaný sněžný leopard, který jel slalom.

Frimpong tuší, že v Pchjongčchangu velkou díru do světa neudělá a bude především nasávat olympijskou atmosféru. Že by mu to ale stačilo, to zase ne. Do budoucna má mnohem větší plány.

"Když jsem v roce 2016 začal závodit, překvapil jsem sám sebe. Spoustu trenérů mi říkalo, že jezdím, jako bych jezdil už několik let. Nastavil jsem si proto cíl, že jako první Afričan vyhraju na olympiádě medaili. Věděl jsem, že mi to potrvá čtyři až šest let se stát skutečně dobrým, takže můj cíl jsou Hry 2022," dodává odhodlaně.

A jestli je to reálné? Jestli to má někdo zvládnout, bude to právě Frimpong. Tolik překážek jako on totiž dokáže překonat málokdo.