Thomas pobláznil vroucí velodrom. Hrál si, padal, trpěl, dojímal se
Francouzi žijí olympijskými hrami, slaví, baví se. Další speciální večer domácím příznivcům připravil na národním velodromu v Saint-Quentin-en-Yvelines Benjamin Thomas. Marseillaisa vládla vůkol. Zase se zpívalo spontánně. Thomas vyhrál omnium, a to navzdory pádu v závěrečné bodovačce.
Uvnitř velodromu bylo dusno, vedro, až nedýchatelno. Reportérka dánské televize TV2 ukazovala na kameru teploměr, malé větráčky byly v pohotovosti.
Atmosféra a vzduch houstly, jak čas přibýval. Cyklisté v omniu ale mnoho času na odpočinek nemají. Čtyři závody během tří hodin: scratch, tempo závod, eliminátor a závěrečná bodovačka. Vše v ďábelské rychlosti.
Domácí měli svého jasného favorita a zřejmou touhu. Thomas, bronzový z madisonu v Tokiu, měl před sebou obrovsky těžký úkol.
Osmadvacetiletý cyklista se vydal na ovál ze sibiřské borovice rázně. Vyhrál scratch. V tempo závodě byl sice až jedenáctý, ve vylučovacím závodě už druhý.
Bodovačka obvykle rozhoduje, porce sta okruhů na konec, co chvíli sprint, souboje o zisk kola. A občas pád.
Na velodromu to jen zašumělo. Thomas skončil po kontaktu se soupeřem na zemi. Rychle se oklepal, zakroutil hlavou a pokračoval. Francouzští fanoušci byli ve varu. Drama až do posledních metrů. Výbuch radosti, ruce nad hlavou a v nich červená, bílá a modrá.
Zlatý ceremoniál stál zato. "Nemohl jsem ani zpívat, byl jsem dojatý," řekl Thomas. "Viděl jsem svého otce. Viděl jsem svou rodinu. Můj otec mě posadil na kolo, když mi byly tři nebo čtyři roky, a můj bratr mi dal radost z jízdy na kole," vyprávěl poté.
Na oválu si to viditelně užíval. Hrál si, trpěl, zvítězil.
Thomas našel smysl života. "Cyklistiku dělám proto, abych se bavil, prožíval emoce a předával je lidem." To se mu ve čtvrtečním večeru v národním velodromu povedlo.
