Emmons: Výhra by byla haluz
Londýn - Už má odpracováno, doma má zlato, stříbro i olympijský bronz a zřejmě proto Kateřina Emmons dnes na hrách v Londýně další cenný kov nezískala. Jak po finále řekla, k soutěži ve střelbě ze vzduchové pušky možná přistoupila trochu laxně, po budíčku v pět hodin ráno se navíc nemohla dlouho probrat. Čtvrté místo ji ale nakonec potěšilo. "Měla jsem hroznou radost, že jsem překonala všechny krize," usmála se po finále.
Prožila náročné dva roky. Její muž Matt Emmons, americký střelec, se předloni úspěšně léčil z rakoviny, také česká závodnice sama měla zdravotní problémy. Ještě v pátek byla v péči fyzioterapeuta Pavla Koláře. "Kdybych se z prvního propadla na čtvrté, tak by mě to mrzelo, ale šla jsem do finále z osmého místa, to je něco jiného," uvedla.
Kvalifikace byla nesmírně dramatická. Třetí devítka ve třetí sérii byla kritická, Emmons zbývalo 11 ran a nesměla chybovat. Navíc měla jen deset minut do konce limitu. "Musela jsem rychle bouchat, nepřemýšlet. Ono to možná bylo lepší," uznala. Dařilo se jí, jen na poslední ránu se soustředila déle, ale pak jí vyletěla ruka radostí vzhůru. "Byla to čistá práce, ale věděla jsem, že to bude na rozstřel. Ale měla jsem hroznou radost, že jsem překonala takovou tu krizi," uvedla.
Kateřina Emmons: Je možné, že jsem byla málo nabuzená. Přitom jsem střílela ze začátku docela slušně, v nástřelu to bylo do jedné díry, ale asi jsem pak dostala strach. Bylo vidět, že jsem moc opatrná, nemohla jsem se z toho dostat ven. Možná už jsem taky trochu z toho střílení unavená.
Jenomže pak ji rozhodčí vylosovali na kontrolu výstroje a Emmons měla jen pár minut na přípravu před rozstřelem. I proto v prvních dvou ranách trefila devítku. "To bylo strašné, nedali nám vůbec žádný čas," řekla. Myslela si, že je všechno ztracené, nakonec měla ale velké štěstí. Situaci těžko nesl Matt Emmons. V ruce držel panenku a špendlíkem si hrál na woodoo. "Říkal, že rozhodčí za to píchne," usmívala se Emmons. Otec a trenér Petr Kůrka jí potom pomohl. "Jsi ve finále, pro mě už jsi vyhrála," řekl jí.
Ve finále bojovala, dlouho měla nejlepší skóre ze všech, poslední ranou do devítky ale ztratila. "Ono by mi to stejně nepomohlo. Byla by to haluz," uznala Emmons, že boj o cenný kovy byla marný. Mohla se dostat na medaili, ale musela by trefit absolutní střed 10,9. "Stát se to mohlo, ale byla by to pohádka, já jsem vděčná za tohle," pravila.
Otec Kateřiny Petr Kůrka:
Byl jsem rád, že proklouzla do finále, protože nebyla připravená. Nedalo se to zmáknout během těch pěti minut. Příčina byla v kvalifikaci, chyběl bod. Ve finále o medaili nepřišla poslední nepovedenou ranou. Byla to také smůla. Celkově to ale zvládla skvěle.
V průběhu finále totiž ani jednou neměla vnitřní pocit, že by mohla dosáhnout v této konkurenci na stupně vítězů. Chyba totiž už byla v kvalifikaci, tři devítky byly moc. "Tušila jsem, že budu blízko, ale to se těžko dohání, když holky střílí slušně a občas dají vysokou ránu. To je skoro nemožné, i když každý udělal chybku," řekla.
Ještě má před sebou příští týden v sobotu třípolohovou střelbu z malorážky, v níž bude obhajovat stříbro z Pekingu. Dnešní závod by jí v tom mohl pomoci. "Už vím, jakým stylem k tomu mám přistoupit, aby se neopakoval ten začátek, musím si dát nějaký budíček hlavy," měla jasno. Její technika je prý dobrá. "Je to jen o psychice. Věřím, že to bude úplně o něčem jiném," doufala.
Vzduchová puška je sice její výstavní zbraní, ale Emmons chce sama sebe překvapit v doplňkové disciplíně. "Vím, že jsem silná i v malorážce, že se do finále dostat můžu, když se mi bude dařit," uvedla. "Když to bude finále, tak budu šťastná jako blecha. A tam se už může stát cokoliv," řekla a upozornila, že důležité bude i srovnat se s větrem. "Musím u toho přemýšlet a věřit si, že to tam padne," dodala.
Pozornost upoutaly také zástupkyně Kataru a těhotná Malajsijka
I přes to, že se do finále neprostřílely, pozornost diváků upoutaly i další dvě sportovní střelkyně. Bahía Al Hamádová se díky dnešnímu startu stala první katarskou olympioničkou, Malajsijka Nur Suyani Mohamedová Taibiová zase střílela v osmém měsíci těhotenství. "Ano, jsem moc šťastná a hrdá," hlesla Al Hamádová pouze, než se jí podařilo dostat z obklíčení novinářů.
Taibiová se musela vypořádat nejen s 5,5 kg těžkou zbraní, ale i s miminkem ve svém břiše. To se však chovalo klidně, během pětasedmdesátiminutové kvalifikace koplo pouze třikrát nebo čtyřikrát. "Prostě jsem se jen nadechla a vydechla," prozradila vítězka Her Britského společenství z roku 2010, jak se vyrovnala s pohyby svého nenarozeného dítěte. "Říkala jsem jí, ať se chová slušně, moc se nehýbe a nechá mámu střílet. Naštěstí mě vždycky poslouchá," dodala.
