Navigátoři jsou na Dakaru nedocenění. Piloti po nich chtějí často nemožné, myslí si Ouředníček

Jména jako Stéphane Peterhansel, Sébastien Loeb, Carlos Sainz nebo Aleš Loprais, Martin Macík a Martin Prokop zná drtivá většina motoristickým fanoušků a nejenom oni. Kdo těmto pilotům ale dělá na Dakaru navigátora, to už by vyřklo bez hledání výrazně menší procento příznivců slavného závodu.

Přitom jsou to právě navigátoři, kteří často rozhodují o výrazném úspěchu, nebo naopak o velké chybě, která může znamenat drobnou zajížďku nebo dokonce ztrátu veškerých nadějí na vítězství.

Důkazem tomu budiž právě první etapa tohoto ročníku v kategorii automobilů, kdy se předvedl český navigátor Viktor Chytka. Společně s pilotem Martinem Prokopem se dlouho drželi mezi šestnáctým až dvacátým místem. Při cestě k jednomu z navigačních bodů na trati ale celá špička zabloudila, zatímco česká posádka Fordu Raptor díky povedené navigaci jela přesně a dorazila do cíle na fantastickém třetím místě.

Role navigátora je ale obecně dosti nedoceněná. Přitom jde o extrémně náročnou disciplínu. "Je to role pekelně těžká a nedoceněná. Piloti po svých navigátorech často chtějí nemožné. Například otázka jedeme správně. Navigátor to neví stejně jako pilot," popsal v Dakarských ozvěnách účastník posledních čtyř dakarských závodů Tomáš Ouředníček, jenž však nakonec na tom letošním ročníku chybí.

Před přesunem za volant sám zažil, jaké to je dělat navigátora. A velice dobře proto ví, že tuto roli nemůže zastávat jen tak někdo. Zejména člověk, který není psychický odolný. Mezi pilotem a navigátorem totiž často bývá dusno.

"Posádka musí být úžasně sehraná, navigátor musí být splachovací a snést vše, co mu pilot nandává. Ve velkém stresu není moc času vyslovovat některá přání moc hezky. Navigátor se navíc neustále přizpůsobuje tempu a hledá společně s pilotem správnou cestu," řekl dvaapadesátiletý pilot.

Jejich práci v posledních letech ale přeci jenom trochu pomohly usnadnit technologie. Zejména navigátoři v českých kamionech si pochvalují přechod od papírového roadbooku k elektronickému, který je pevně upevněn k palubní desce.

Závodníci ho sice dostávají až těsně před závodem, takže nemají příliš času na přípravu. Zároveň ale nemusí v plánku neustále zaznamenávat dílčí změny, jelikož vše je připraveno od organizátorů včetně věcí, které se upravily těsně před startem.

"Na svém prvním Dakaru jsem dělal na roadbooku denně šest hodin. To je obrovské množství času. Najednou dostanete vše před jízdou. Navigátorům to šetří práci a i když se nemohou připravit dopředu, dávají to dobře z fleku," vysvětlil Ouředníček, který přidal i další výhody přechodu na elektronickou verzi.

"Tím, že je připoutaný k palubovce, máte volné ruce. Navíc dřív člověk musel sledovat papír, zaměřovat se na GPS, jestli projel všechny body, a dívat se na trať. Tedy tři věci. Teď už jsou to jen dvě. Obrazovka a trať," popsal.

Sám Ouředníček by tyto strasti legendárního závodu opět rád brzy poznal, ideálně už na příštím ročníku. V současnosti proto řeší, v jaké podobě by startoval a s jakým autem by to mohlo být. Konkrétní však zatím být nechce.

"Všechno se uvidí, co nám umožní sponzoři. Já bych to zatím nechtěl říkat, dokud to není jisté. Jsem pověrčivý," dodal s úsměvem.