Nervozita? Hlavní je postavit se tomu čelem, říká nejlepší vrchař Evropy Vojáček
Vše promýšlel do nejmenších detailů. Hodně mu pomáhal i tým, ale závod samotný už byl pochopitelně pouze na něm. Lukáš Vojáček se začátkem září stal mistrem Evropy v závodech do vrchu. Pro triumf v kategorii 1 si dojel v předposledním dílu evropského seriálu ve slovinské Ilirské Bistrici. Velkou nervozitu vystřídala euforie. Jak ale Vojáček říká, na oslavy zatím ani nebyl čas.
K závodění ho přivedl otec Petr, taktéž závodník, který se ale v poslední době specializuje hlavně na domácí mistrovství, zatímco Vojáček jezdí Evropu. "Táta to prožívá víc než já," tvrdí jeho syn s tím, že právě táta zůstal šestkrát pod nejvyšším stupínkem ME. "Jemu to trvalo třicet let, než to někdo z rodiny získal, mně deset. Za ta léta se podařil obrovský kus práce."
Za volant poprvé usedl ve čtrnácti letech, nyní mu je třicet. "Na prvním závodě v Berouně jsem omotal Opel Astra okolo stromu. Člověk se učí celý život a jakýkoliv jiný názor a zkušenost nás rozvíjí oba dva, radíme si navzájem," popisuje Vojáček, který se s otcem potkal nedávno na slavném vrchu Ecce Homo ve Šternberku.
"Vzpomínám na to jako na jeden z nejlepších závodů vůbec v rámci mistrovství Evropy. Nejen z pohledu soupeření s tátou, ale i organizace, přípravy od pořadatelů. Šternberk měl jen nej nej za celou sezonu," dodává.
Před samotným závodem, který rozhodl o jeho evropském titulu, byl podle svých slov značně nervózní. "Je to svazující. Člověk přemýšlí, že se může něco rozbít, něco odejít, příprava před tím byla větší než obyčejně. Vše jsme vymýšleli, šli jsme za tím, aby se to nestalo," říká čerstvý šampion.
Na druhou stranu z techniky prý až tak velké nervy neměl. "Člověk to tak musí brát a postavit se tomu čelem, jinak začne dělat chyby. Hlavně mám podporu týmů, od mechaniků až po tátu a rodinné zázemí. V tomhle nebyl sebemenší problém," říká závodník, který má na druhého Francouze Pierra Courroye nyní náskok 50 bodů.
Jak ovšem přiznává, není příliš manuálně zručný, auto tedy raději přenechává odborníkům. "Raději přinesu mechanikům oběd," směje se.
Více Zlatých volantů - pět - má doma jen legendární jezdec Otakar Krámský. Překonat ale podle Vojáčka půjde těžko. "Člověk by se musel stát legendou, aby Otu porazil," podotýká zkušený vrchař.
Přes zimu se snaží získat fyzickou zdatnost. "Ale pak už nezbývá čas skloubit práci a průpravu. S vypětím všech sil jednou týdně maximálně," dodává Vojáček. O skloubení domácího a evropského podniku nechce slyšet. "Jezdil jsem to pět let a je to náročné, hlavně na psychiku."
Za svou kariéru vystřídal velké množství aut, ale nejvíc mu přirostlo k srdci Mitsubishi Evo VIII. "I ta doba, co byla, 'mišáků' nás tam startovalo sedm osm ve skupině. Měli jsme úplně totožná auta a bylo to o jezdeckém umu a vyhrocené. Od prvního po páté místo jsme byli v součtu jízd po vteřině."
Od zisku evropského titulu prý stihl akorát chodit do práce, na oslavy zatim příliš času nezbylo. "Chystáme se na další závody. Jediná oslava, co probíhala, byla ta, že táta tam přijel. To jsem vůbec nečekal. Zničehonic se objevil v cíli, poblahopřáli jsme si a jeli domů. Takže oslava proběhne v listopadu," doufá Vojáček.
