Tři mušketýři…

Pravda, Francie 17. století má skutečně velmi málo společného s hokejovým děním. (No, upřímně řečeno s ním nemá společného zhola nic.) A přesto i v Česku máme naše čtyři mušketýry, kteří by svými schopnostmi hravě konkurovali výše zmiňovanému kvartetu. Jen s jedním rozdílem. Místo útlých kordů se umně ohánějí zahnutými kompozitovými holemi a jejich cílem rozhodně není protivníkovi ublížit fyzicky, ale zdeptat ho svojí šikovností a chytrostí hraničící v některých případech až s vyčůraností. 

Martin Ručinský, Pavel Patera, Martin Straka a Libor Procházka, čtyři naganští mušketýři, kteří patnáct let po nejúspěšnější hokejové bitvě československé a české historie stále rozdávají českému publiku hokejovou radost. Soupeři, kteří jsou s nimi během sezony na kordy, budou o rozdávané radosti mluvit jen těžko, ale to už je jejich boj, co si budeme povídat. 

Čtyřicetiletí hoši válí jako zamlada! I když, upřímně řečeno, kdyby váleli jako zamlada, tedy před těmi 15 lety, tak by si v extralize podle mě dneska ani neškrtli. Stačí si pustit zápasy olympijského českého zázraku a je jasné proč. Tak zaprvé by hoši při současném trendu posuzování nedovolených zákroků vlastně ani moc nehráli, ale většinu hrací doby by strávili pokecem s časoměřiči na trestné lavici. Protože před patnácti lety se vylučovalo až v momentě, kdy jste o soupeře hokejku zlomili, a nikoliv při sebemenším kontaktu s cizí výstrojí. A zadruhé mám takový pocit, že kdyby hoši nešli s dobou, tak by výrazně nestíhali. Protože v porovnání s finálovým olympijským duelem datovaným do února 1998 je současné extraligové utkání hokejovým uragánem. 

Nevím jak vy, ale já při sledování těch památných zápasů v rámci výročí koukal – no jako puk. Patnáct let není v životě lidském zase až tolik, řeknete si. Ale zdání klame. Ve sportu je to děsně moc! A kór v hokeji. Zlepšují se technologie, materiály a ty podporují i fyzické výkony samotných hráčů. Takže vám pak olympijský turnaj připadá jako vesnické, rybniční hemžení.  

Ale naši čtyři mušketýři šli s dobou. Martin Ručinský přizpůsobil svůj elegantní bruslařský styl aktuálním potřebám, Martin Straka alias "Dědek" vybrousil svoji dynamiku bruslení tak, že mladí kluci si vedle něho musejí v mnohých případech připadat jako ve zpomaleném filmu, Pavel Patera má stále stejně kouzelné zápěstí, kterým dokáže vyčarovat žabky, jež měkce přistávají na čepelích jeho spoluhráčů, a Libor Procházka, když na to přijde, pořád umí nasadit soupeřům pořádný hit.

Marná sláva, kdo umí, ten zkrátka umí. Hoši, děkujeme!