Do hokejové Síně slávy vstoupili Chára, Keith či Thornton

Nejvyšší hráč historie NHL Chára si vydobyl respekt nejen 206 centimetry výšky, ale také skvělými výkony, díky nimž se v nejlepší hokejové lize světa udržel takřka čtvrtstoletí. V září 2022 se rozloučil ve 45 letech a po 24 sezonách v NHL, díky symbolické jednodenní smlouvě mohl kariéru ukončit jako hráč Bostonu, s nímž získal v roce 2011 Stanley Cup.

"Jako první mi volal John Bucyk, potom Bobby Orr. To jsou telefonáty, u kterých oněmíte a všechno se vám zpomalí jako ve filmu. Uvědomíte si, že volají ti, kteří tu hráli dlouho před vámi a udělali toho pro hokej tolik. Oni volají vám," řekl Chára během inauguračního víkendu.

"Když jsme domluvili, jen jsem si pak sedl a přemýšlel o životě. Nejen o hokeji, ale i o tom, co znamená být součástí celé komunity. Mělo to pro mě skutečně mimořádný význam," dodal Chára.

Na pódiu během slavnostního ceremoniálu v noci na úterý převzal plaketu od jiné superhvězdy, která patří mezi vybranou společnost už od roku 2015 – švédského beka Nicklase Lidströma.

"Měl jsem to štěstí, že jsem mohl sledovat Michaela Jordana v 90. letech a pak Lance Armstronga na přelomu tisíciletí. Bylo to ohromně inspirativní. Ale když se budeme bavit čistě o hokeji a hráči, který mě doopravdy inspiroval, tak to byl Nick Lidström. I když jsem věděl, že jsem naprosto jiným typem hráče. Vždy jsem se ale snažil do své hry implementovat některé z jeho dovedností. Tímto ti děkuji za to, že jsem tady," uvedl Chára.

Zavzpomínal také na spoluhráče z týmu Bruins, který došel až na vrchol. Patřili mezi ně tehdy i obránce Tomáš Kaberle a útočník David Krejčí.

"Měli jsme ten rok, kdy jsme vyhráli Stanley Cup, skutečnou partu. Ale bylo to tak i mnoho dalších let v té době. Byli to hráči, kteří se nechtěli navzájem zklamat. Všichni obětovali své tělo, každý znal dobře svou roli, dokázali jsme se postavit jeden za druhého a odmítli dopustit zklamání kluka, co byl vedle vás," řekl Chára.

Trenčínský rodák v NHL odehrál 1680 zápasů základní části, dalších 200 startů přidal v play-off. V Bostonu strávil 14 sezon a byl tam po celou dobu kapitánem týmu. V roce 2020 zamířil do Washingtonu a poslední sezonu odehrál za New York Islanders, kde v roce 1997 jeho kariéra v NHL také začala. Sedminásobný účastník Utkání hvězd a držitel Norris Trophy pro nejlepšího obránce z roku 2009 hrál také za Ottawu.

Jeho bilance v NHL se zastavila na 680 bodech za 209 gólů a 471 asistencí v základní části, ve vyřazovacích bojích přidal 70 bodů (18+52). Nepočítaje brankáře, nastoupili v historii NHL k zápasům jen tři starší hráči – Gordie Howe, Chris Chelios a Jaromír Jágr.

Chára je také vicemistrem světa z let 2000 a 2012. Slovensko reprezentoval na sedmi světových šampionátech, třech olympijských hrách a na Světovém poháru.

Keith dosáhl na Stanley Cup třikrát, Thornton se nedočkal

Dvojnásobný olympijský šampion Keith slavil zisk Stanley Cupu dokonce třikrát, byl u triumfů Chicaga v letech 2010, 2013 a 2015. Při posledním vítězném tažení navíc obdržel Conn Smythe Trophy jako nejužitečnější hráč vyřazovacích bojů. Norris Trophy získal dvakrát – za sezony 2009/2010 a 2013/2014. Na závěr kariéry odehrál jeden ročník za Edmonton.

Podobně jako Chára vydržel hrát ještě dlouho po oslavě čtyřicetin i Thornton, ale na Stanley Cup nedosáhl. Olympijský vítěz z roku 2010 hrál za Boston, San Jose, Toronto a Floridu. Za sezonu 2005/2006 získal Hart Trophy pro nejlepšího hráče ligy a Art Ross Trophy pro vítěze bodování.

Mogilnyj se dočkal ocenění po delší době. Kariéru ukončil již po sezoně 2005/2006. V NHL hrál za Buffalo, Vancouver, New Jersey a Toronto. S Devils získal v roce 2000 Stanley Cup a stal se díky tomu členem Triple Gold Clubu, neboť je také olympijským vítězem z roku 1988 a rok nato vyhrál s týmem Sovětského svazu mistrovství světa.

Chára, Keith a Thornton byli do Síně slávy v Torontu uvedeni hned první rok, kdy to pravidla umožňují. Kandidáti k tomu potřebují od osmnáctičlenné komise, která se výběrem zabývá, získat alespoň 75 procent hlasů.

Kategorii budovatelů rozšířili někdejší kouč Boston University Jack Parker a jako první přijatá žena v této kategorii Daniele Sauvageauová, která v roli trenérky i generální manažerky formovala kanadskou ženskou reprezentaci.