Itálie: Nic než záchrana. Udržení se mezi elitou by byla naprostá senzace

Okřídlená fráze praví, že v dnešním hokeji neexistuje jednoduchých soupeřů. To je jistě pravda mnohem spíše než před takovými patnácti lety, kdy mimochodem ještě Italové patřili mezi pravidelné účastníky mistrovství světa. Jenže pokud má letos na šampionátu být tým, od kterého se opravdu nic nečeká, jsou to právě Azzurri.

Existuje k tomu hned několik důvodů. Jedním z hlavních je velice silná kolínská skupina, která je na papíře o poznání těžší než ta pařížská – na Itálii postupně nastoupí Slovensko, Rusko, Lotyšsko, USA, Švédsko, Německo a Dánsko.

Všichni soupeři mohou reálně pomýšlet na účast ve čtvrtfinále, a papírově nejslabší Dánsko nemůže sestoupit, jelikož příští rok pořádá světový šampionát. Dostat se před jednoho soupeře by ještě nebyla tak nemožná vyhlídka, ale předskočit hned dva, to už zřejmě bude nad síly kádru Stefana Maira.

Dalším důvodem je jednoduše kvalita kádru, která zdaleka nedosahuje zlaté éry italského hokeje během 90. let. Italové se během let 1992-2002 nepřetržitě drželi mezi světovou elitou a pětkrát v řadě se probojovali i do čtvrtfinále. Na rozdíl od ostatních zemí tak úroveň italského hokeje nejen že nešla nahoru, ale dokonce spadla dolů.

Pro to, aby se kvalita italského hokeje zvedla, byla založena i Alpská liga, jejíž první sezona proběhla v letošním roce. Kromě italských týmů se soutěže účastní i celek ze Slovinska (HDD Jesenice) a sedm rakouských mužstev. O kvalitě ligy ale svědčí i to, že právě především rakouská mužstva slouží zejména jako farmy pro týmy EBEL, Red Bull Salzburg do uplynulého ročníku nasadil svou juniorku.

Právě hráči z Alpské ligy pak tvoří i základ italského týmu, z celého kádru v domácí soutěži působí deset hokejistů. Další opěrný bod pak tvoří Bolzano z EBEL, z něhož se rekrutuje osm hráčů. Zbytek je roztroušen po různých evropských soutěžích, především pak ve Švýcarsku a Německu, jen gólman Andreas Bernard působí ve finském Ässät Pori.

Největší hvězdou výběru je pak Thomas Larkin, který se stal prvním de facto rodilým Italem draftovaným v NHL. V elitní zámořské lize si ale nikdy nezahrál a spíše během své kariéry působil po severoamerických farmách, podobně jako pětatřicetiletý gólman Frederic Cloutier, rodilý Kanaďan, který v loňském roce díky svému manželství získal italské občanství. Italové se také musejí obejít bez Briana Ihnacaka, který reprezentoval Itálii při jejím posledním vystoupením mezi elitou v roce 2014.

Je tedy jasné, že kvalita kádru nedosahuje ani na úroveň potenciálních soupeřů o záchranu. Dokazují to i výsledky. Z posledních čtrnácti zápasů Italové prohráli hned ve třinácti střetnutích.

Velkým zklamáním dopadla i poslední část olympijské kvalifikace, ve které v konkurenci Norska, Francie a Kazachstánu Italové vybojovali jediný bod. A ostatně už na mistrovství světa se loni probojovali jen velmi těsně, když v Divizi I rozhodl při shodě bodů lepší vzájemný zápas s Polskem.

Pozitivní zprávou pro italskou reprezentaci může být, že se alespoň snaží vychovat kádr pro další léta. Soupiska patří mezi ty úplně nejmladší, jen šesti hráčům je přes třicet let.