10 let od tragické smrti: Poslední rozhovor s Ivanem Hlinkou

Kdysi patřil k nejnáruživějším kuřákům v národním mužstvu, dnes nekouří a zbavil se i dalších zbytečností. "Startuje" pouze na zajímavé otázky, ty prázdné a mnohokrát odhozené ho nebaví. Sám naopak s chutí vymýšlí hokejové životní chytáky.

ZNAMENÍ HRÁČŮ

Ještě pořád používáte hokejovou hádanku: "Kdy slaví narozeniny nejlepší hokejista světa? (Ivan Hlinka se narodil 26. ledna, stejně jako Wayne Gretzky.)

"Těch příležitostí použít to už moc není, ale občas se to naskytne a je to sranda."

Měl jste někdy možnost sdělit tuhle kuriozitku přímo Gretzkymu?

"No tak s Gretzkym jsem se tak důvěrně nikdy nebavil."

Jak jste na to vůbec přišel?

"Ani nevím. Někde v novinách jsem si přečetl, že se Gretzky narodil ve stejný den jako já. Shodou náhod asi. Stejně jako jsem nikdy nevěděl, že hodně dobrých hokejistů je narozených ve znamení vodnáře. Z našich třeba Jarda Jágr, Dominik Hašek a další jsou vodnáři."

Jak to myslíte?

"Na tohleto mě přived Jarda Jágr. "To víte," povídá mi jednou při nějaké naší debatě, "s námi vodnáři to není jednoduchý." A já na to: "S tebou to není jednoduchý, Jardo, se mnou jo."

Vy ale přece nejste ten, kdo věří na znamení a tajemné důsledky postavení hvězd v okamžiku zrození?

"To opravdu ne. Já nejsem ten typ, co čte horoskopy a věří, že dneska bude mít dobrej den a zítra špatnej. Já věřím, že budu mít těch špatnejch…"

"… Všechno bude dobrý, nebojte se ničeho," vkládá se do rozhovoru servírka sklízející ze stolu. Následuje krátká konverzace s personálem hotelu.

To musely být stejně zajímavé oslavy narozenin, když váš osudový spoluhráč z Litvínova Jiří Bubla přišel na svět den po vás. 

"Já vždycky říkám, že Jirka Bubla je můj bažant."

Vlastně už v porodnici jste byl starší...

"To ne. On ležel v Ústí a já v Mostě. Na to se mě v Americe dost často ptali. Vás je tady z Litvínova pomalu na celé mužstvo a všichni máte v kolonce místo narození nějaký Most (anglicky "nejvíce"). Pánové, povídám, tam v okruhu padesáti kilometrů není žádná jiná porodnice než v Mostě. Narodili se tam všichni slavní kluci z Litvínova: Růža, Jirka Šlégr, 'Alby' Reichel, Růča, Pepik Beránek…"

Skvělá porodnice. Když se rodila tahle generace, vy jste právě v 70. letech dobýval s národním týmem největší úspěchy. Naplnila se vaše tehdejší představa o tom, jak bude vypadat hokej po roce 2000?

"Ta představa se naplňuje. Je to vývoj. Já jsem tenkrát patřil s Vencou Nedomanským k největším v nároďáku a měřil jsem 188 centimetrů. Dneska to je základní míra hokejisty. A my jsme s ní tehdy byli suverénně největší. Fyzické předpoklady hodně určují další věci. Říká se, že tehdejší hokej byl techničtější, ale to není pravda. Nebyl techničtější – na ledě bylo jen víc času. Hokej hrozně zrychlil a přitvrdil – a možná proto nevypadá tak technicky. Ale dnešní hráči jsou technicky na větší úrovni, než jsme byli my."

Nechtěl byste, aby hokej zůstal víc v té hravé náladě 70. let? Mně se zdá, že tehdy jste ho předváděli jako hru, zatímco dneska vypadá víc jako sport.

"To s sebou nese vývoj. Ten hokej byl pohodovější, protože bylo víc času si hokej prožít a vychutnat – a nejenom na ledě, ale také z hlediska diváka. Doba jde hrozně rychle dopředu. Tenkrát vysílal v televizi jednou týdně – a dívali se na něj všichni. Dneska si v záplavě stanic můžete najít hokej každý den, klidně třeba z NHL. Televize a technika hrozně zmenšuje vzdálenosti a zrychluje čas. Někdy mám sám obavy, abych nezůstal někde mimo, protože už mně samotného nebaví to všechno obsahovat. Asi to povede k nějaké úzké specializaci, protože není možné se soustředit na všechno."

Vy jste hráli 44 ligových kol za rok, dneska se stihne 52 kol a pak ještě měsíc a půl play-off. Mám obavy, jak to normální fanoušek vstřebá, tolik zážitků rychle po sobě.

"To ani nejde. Ono nepřibylo jen hokeje, ale sportu vůbec. A kdo sleduje hokej, podívá se rád i na jiné kolektivní hry."

V čem se hokej nejvíc pokazil?

"Hokej nic nepokazil. Ten vývoj se nedá zastavit. Teď je otázka, kam to půjde a jak to lidi kolem hokeje udržej, jak se hokej uplatní v budoucnosti. Já věřím, že z těch druhů sportu, které jsou, má hokej perspektivu. Vzhledem ke způsobu. S vývojem techniky do něj můžou vstoupit i méně vyspělé země, které pro něj neměly podmínky. Byť se hokej stal fenoménem národů, které byly vyspělé."

Jak je důležité udržet kontrolu lidí, kteří do hokeje dávají peníze, ale chtějí o hokeji rozhodovat?

"To je přirozené ekonomické pravidlo. Dávám peníze, kupuju si to, chci o tom vědět. Spíš si myslím, že v blízký budoucnosti. Sport u nás, řekněme ve staré Evropě, byl založen na patriotismu. Jedno město porazí to druhé v hokeji, jeden klub na jednom místě ten druhý. Sparta proti Slavii, Most proti Litvínovu. Tohle by asi mělo trochu ustoupit. Mělo by dojít ke sdružení regionálních věcí. S vývojem Evropy – Každý musí dát trochu já ve prospěch většího celku. My tady postavíme nádhernou halu pro 18 tisíc lidí, a teď budeme na utkání národního mužstva se Švédskem chodit 6x do roka – to asi ne, protože to už dneska nikoho nebaví. Spíš budeme muset vytvořit něco jiného – silné klubové mužstvo na úrovní toho národního. Lidi musejí trochu ustoupit. Nemusí se jmenovat Sparta nebo Slavie, ale bude výsledkem nějaké koncentrace hráčů. Pokud bude mít Česká republika na dvě takováhle mužstva – tak budou dvě. Třeba jedno na Moravě a jedno v Čechách. A budou bojovat v nějaké nové evropské klubové soutěži."

EVROPSKÁ LIGA

Myslíte si, že vznik jakési evropské NHL je nevyhnutelný?

"Jednoznačně. Aspoň, jak vidím vývoj Evropy. Takový ten patriotismus – jistě trochu ho pořád v sobě máme – by najednou obsahoval nějaký větší region. Čas a vzdálenosti se krátí. Jak jsme měli před rokem 1989 daleko do Norimberku. Počtem kilometrů a také myšlením. Dneska jsem tam dřív než v Jihlavě. A nechce se mi tam stejně jako se mi nechce do Jihlavy. Protože cestování mě na druhou stranu o něco okrádá."

Lidé jsou u nás skoro 70 let zvyklí na domácí ligu. Nebude to pro ně příliš revoluční zlom?

"Ta tradice zůstane, tu evropskou soutěž nebude hrát deset českých klubů. Já myslím, že v nějaké podobě se bude dál organizovat naše liga. Ti nejlepší hráče ale soustředí řekněme ty dva kluby. Vždyť i vstup do Evropské unie tomu nahrává. Ale těžko se to prosazuje, jako každá nová věc. Nikdo nechce ustoupit. Samozřejmě bych byl radši, kdyby se zápasy nějaké "Evropské ligy" hrály v hale pro 14 tisíc diváků někde mezi Litvínovem, Mostem a Chomutovem. Jenže vím, že Česká republika nemůže mít dvě haly pro 16 tisíc lidí. Ale spousta našich dobrých hráčů se plácá po světě – proč by nemohli hrát tady, když ta soutěž bude ekonomicky silná?"

Nezničí se tím naše slavné hokejové podhoubí? Neztratí české kluby chuť vychovávat hráče, když ty nejlepší si odebere nějaký jiný domácí "Superklub"?

"Proč? Teď ty kluby vychovávají hráče pro NHL. Proč by nechtěly připravovat borce pro dvě špičková mužstva tady? Které pak mohou hrát s Londýnem, Madridem nebo Stockholmem. A nakonec třeba s vítězem Stanley Cupu!"

Pokusím se to shrnout: V konkurenci ostatní zábavy se na lidi valí příliš mnoho hokeje a divák ani nestihne vstřebat svůj zážitek z jednoho utkání. Pomohla by třeba další "úsporná" myšlenka: pořádat mistrovství světa ne každý rok, ale jednou za dva roky.

"Podle mne by to prospělo. Dostali bychom víc času na přípravu, zázemí. Samozřejmě hokej potřebuje víc zápasů než fotbal. Navíc hokejový divák je trochu zvláštní. Možná, že by měl dostat jednu sezonu odpočinek, aby se pak na ten vrchol víc těšil."

Zdá se to být logické. Lidé kolem fotbalu tohle úspěšně dodržují: Mistrovství světa je organizováno jednou za čtyři roky. Přitom fotbal hraje víc zemí, zajímá víc fanoušků. Je však vůbec možné sebrat hokejovým šéfům tenhle návyk na každoroční výdělek, který z mistrovství plyne.

"V zájmu světového hokeje by měla každá strana, NHL i Evropa, ubrat ze svého egoismu. Dohoda bude nutná, aby hokej na nejvyšší úrovni vůbec přežil. Světový pohár a podobné  turnaje jsou jen takové náhražky mistrovství světa. Co se týče propagace hokeje – pokud tam budou ti nejlepší, bude to ohromná propagace hokeje.

Ale NHL je čistý byznys – proč by měli přistoupit na to, co se nám zdá logické, leč druhé straně to nepřinese ani dolar?

"Ale anglická fotbalová liga nebo fotbal v Německu je také čistý byznys. Ale běží to v zaběhnutých kolejích a je tam vidět perfektní organizace. Ať už u evropských pohárů, což je skvělá nadstavba národních lig nebo ME nebo MS. Všechno je dané."

NHL ale nemá zájem podpořit světový hokej nebo nějakou Evropskou ligu. Mohla by si zničit laciné podhoubí vynikajících hráčů, které z Evropy bere...

Byla by pro vás nějaká lepší Evropská liga, než tu byla, motivem k návratu "do práce"?

"Určitě. Byl bych rád, kdyby těch myšlenek bylo víc. Kdyby se tím zabývala nějaká silná skupina lidí. Ta doba k tomu spěje. Nevyhnutelně."

GÓLY

V posledních letech si celý svět láme hlavu, proč padá málo gólů a co s tím. Pamatuju si anketu reprezentačních trenérů před MS v roce 1993, kde jste měli každý navrhnout jednu úpravu pravidel. Tehdy jste chtěl zrušit červenou čáru, zhruba v tom smyslu, jak se to později skutečně stalo.  Co byste na hokeji zrušil dnes?

"Zrušení ofsajdu na červené čáře nepřineslo hokeji očekávanou podporu gólů. Já jsem od toho čekal víc. Ale asi s vývojem techniky bych teď navrhl něco jiného: Zvětšit bránu!"

Takže ne módní požadavek zmenšit brankářům výstroj?

"Brankář musí být dostatečně chráněný. Předpokládám, že střely budou tvrdší a tvrdší, těžko odhadnout, jestli se to vůbec někdy zastaví… Já bych tu branku nezvětšoval nějak radikálně. Pět centimetrů do šířky a pět do výšky by udělalo divy."

V ligové sezoně 1970-71 jste skóroval ve 13 zápasech za sebou. Může se to ještě dneska někomu povést?

"To jsem dal?"

Mám to v záznamech. Je to jeden z klubových rekordů Litvínova. Liga bohužel oficiální rekord toho druhu neeviduje.

"To ani nevím. V té době samozřejmě padalo víc gólů, brankáři vypadali jinak, lepší hráči převyšovali ty ostatní víc než dneska, kdy jsou všichni hodně vyrovnaní. Tenkrát bylo prostě mnohem jednodušší ten gól dát. Ale třeba to dneska někdo dokáže… nevím. Jaký mají rekord v NHL?

Z hlavy to přesně nevím (později: rekord poválečné NHL je rovněž 13 zápasů v řadě, ve kterých skóroval Hlinkův současník Charlie Simmer v sezoně 1979-80). Dnes typických střelců ubývá. Co ještě divákům kazí požitek z hokeje?

"Divák vyžaduje určitou kulturní úroveň prostředí, do které jde. Je to vidět v Pardubicích, kde vylepšili stadion. Chování lidí se tam od té doby přece jen změnilo. Lidi jdou za něčím jiným než se vykřičet. Někdy je na hráčích vidět, že nejsou stoprocentně soustředění na celý zápas."

Opravdu? Kdy přesně?

"Jsou to jenom chvíle, ale viděl jsem některá utkání, kdy si říkám – teď si to ten hráč nemůže dovolit vypouštět. Divák je na tohle choulostivý… Pak jsou určité jevy, o kterých se hodně mluví a které odrazují fanoušky – a to jsou dohady o domluvených výsledcích. Nejhorší jsou právě ty diskuse. Ti to támhle domluvili atd. Nevím, jak by se to dalo ukončit.

Není nejhorší ten fakt, že to vůbec někoho napadne? Hráče nebo diváky?

"Může se to stát. V tom neustálém podezírání nemůže hráč a divák vytvořit společné dobré prostředí.  Ono se to lehko říká, ale tohle bychom měli nějak vytlačit. Nepřipustit tu možnost."

PENÍZE

Jak moc vystihuje současný hokej  výrok Teemu Selänneho, který uprostřed této sezony otevřeně prohlásil, že v NHL už zůstává jen pro peníze, zatímco hokej už ho tolik netěší?

"To je otázka přirozeného vývoje. Když to řekl, tak jsou tam dvě strany. Oni mu ty peníze za jeho hru chtějí dát a on si je pořád chce nějak zasloužit. A on to nehraje z takové lásky, jako když mu bylo 19, což je logické – on už je prostě unavený. Už se mu nechce pořád někam trmácet – a já se mu ani nedivím. Ale ještě se nechce vzdát těch peněz. Ten klub mu nabízí dobrý plat – a on ho přijímá a musí tudíž tomu jeho výkon odpovídat, jinak by ho museli vyhodit. Jsou určitě hráči, kteří hrají s daleko větší chutí, ale hrají tužku – a nikdy se k takové smlouvě, jako mají Selänne nebo Jágr, nedopracují. Ale ti mladí mají hokej snad pořád rádi, ne?"

Já si nedovedu představit, že by si tohle někdo dovolil říct třeba před dvaceti lety.

"Když je toho moc (…) on řekl svůj pocit. Třeba ho má daleko víc hráčů, ale ti ho neřeknou."

HOKEJOVÝ ZÁZRAK

Proč právě u nás má ten hokej tak zvláštní společenské postavení? Jakto, že právě český hokej vychoval tolik skvělých hráčů, prakticky za každého režimu? Nezdá se mi, že se to dá vysvětlit pouze obvyklou legendou o předávání herních dovedností z jedné generace na druhou.

"Ono asi není tak důležité, aby Jágr velebil svého předchůdce Vlastu Bubníka. Lidi, nejen ti klasičtí fandové, tu měli o hokej vždycky zájem. A hlavně ten vývoj se nikdy nepřerušil."

I během světové války se tu hokej skoro pořád hrál. Ale pak přišel smutně známý proces se členy reprezentačního týmu v roce 1950. Jedna generace mistrů světa byla téměř vytržena z dějin.

"No dobře, ale hokej se hrál dál. A v Plzni stálo na otevřeném stadionu osm tisíc lidí a pískalo "Most přes řeku Kwai". V Brně, ve Vítkovicích… mraky lidí. Já si pamatuju, když Litvínov před rokem 1959 hrál ve druhé lize a na odkryté tribuny se táhly tisíce lidí. V Chomutově chodilo jedenáct tisíc lidí na bratry Klucovy. A když pak přišel pan Miroslav Kluc do Litvínova a nosil číslo 14, díval se na něj nějaký Hlinka, co chtěl být jako Kluc a taky si bral dres se čtrnáctkou. A protože se tam i za nás hrálo slušně, přišel malý Vláďa Růžička a dostal tu čtrnáctku po mě. Dneska už jí v Litvínově nedostane nikdo další – a nemusíme ji tam kvůli tomu tahat ke střeše haly."

Dobře. Ale my jsme vždycky v kolektivních hrách byli výborní. Byli jsme mistři světa v házené, ve volejbale, máme medaile z basketbalu. Proč zrovna hokej – když nežijeme na sněhu a ledu?

"Na ligu házené u nás nikdy nechodilo 11 tisíc lidí. Asi se nám ta hra líbila. A nikdy jsme si jí nedali vzít, znechutit. Když byl nějaký průser, třeba výsledkový propadák v Cortině v šestapadesátém, vzali jsme to jako národní tragédii… Odjakživa to všechny zajímalo, všichni do toho kecali, buď ty hráče chtěli zavřít nebo je poslat do práce a třeba jindy, později naopak rovnou "na Hrad"."

Je herní dovednost odkoukatelná od starších hráčů?

"Určitě. Kluci z hokejových měst mají ke špičkové hře blíž. Kopírujou ty svoje vzory, do určité úrovně. Kanada je na tohle moc velká. Ten kluk v provincii Saskatchewan nevidí skvělého brankáře Brodeura víc než jednou, dvakrát za rok při nějaké exhibici před začátkem sezony. A pak už jen v televizi. U nás mohou toho "svého" Málka pozorovat svýma očima. A to je obrovský rozdíl."

Není to zvláštní? Když v Kanadě přijde vhodit čestné buly Gordie Howe, hala skoro spadne tím ohlušujícím potleskem. U nás jen málokdo tuší, co ten pán v obleku pro tuhle hru v minulosti dokázal.

"To je celou tou naší podělanou politikou. My jsme od roku 1918 vždycky pořád někoho uznávali a neuznávali, a to neplatí jenom o sportu. U nás v minulosti spousta lidí něco dokázala a my teď hned zrovna nevíme, jestli si ho za to máme vážit… máme takovou poďobanou historii."

Pamatuji si, když jste dva měsíce před MS 1997 přebíral národní tým, na větu: "Není mi jedno, kam český hokej půjde dál." Za rok jste se Slávou Lenerem složili legendární mužstvo, které vyhrálo olympijský turnaj století v Naganu. Později jste přidali i titul mistrů světa. Jakou cítíte zodpovědnost za český hokej dnes?

"Tu zodpovědnost cítíte, když dostanete nějaký úkol. V současné době cítím zodpovědnost především sám za sebe. V českém hokeji nic neovlivňuji. Takže nemůžu převzít zodpovědnost za to, že se povede mistrovství světa nebo že náš nároďák vyhraje. V tom mám stejnou zodpovědnost jako kterýkoli fanda. Samozřejmě kus té historie ve mně je a hýbe to se mnou."

Kdyby vznikla podobná situace jako v roce 1997, šel byste do toho znovu?

"Já se nerad bavím na téma 'co by, kdyby'. Určitě nejsem v tom stavu, kdybych řekl 'Hokej mi může být ukradenej, už ho nechci vidět.' Na to snad nevypadám?"

Vypadáte po těch zdárně překonaných potížích se srdcem, u svého čaje a bez cigarety velmi odpočatě. Jako byste se chystal na nějaký velký úkol.

"Na nějakou akci, ne? Ta doba k nějaké mojí hokejové činnosti určitě nastane."

2 CESTY

Český hokej jako by dosáhl na rozcestí. Stručně: Chtějí ho usměrňovat bývalí hokejisté,třeba váš kamarád z Ostravy František Černík, a jiný výhled zase nabízejí lidé manažerského a podnikatelského ražení, kteří hokej na vrcholové úrovni nikdy nehráli. Nehrozí českému hokeji rozkol?

"Do určité míry to tak je. Dvěma cestami by to nemělo jít. Pokud budou ČSLH dvě možné cesty, tak to nepřinese nic dobrého. Měla by být společná cesta. Hokej bez sportovní zkušenosti nelze dělat stejně jako bez znalostí ekonomických a bez tržního pohledu na věc…Jo to my jsme to tenkrát hráli takhle, a tak to musí být i teď xxx. Jde jenom o prachy a všechno ostatní není důležité. Tak to taky nejde.

Když budeme hrát špatně hokej, budeme na tom zle ekonomicky. Je tohle nebezpečí číslo 1?

"Ten hokej má u nás takovou tradici, že se ty sporné věci samy upravěj. ČSLH čeká konference, dokončila se zaplaťpámbu nová hala, pořádáme mistrovství – je to hodně věcí najednou. A lidi kolem hokeje už jsou teď občas trochu přetažení. Já jsem teď mluvil s panem Gutem – něco mi vysvětluje a připadá mi hodně nervózní. Řekl jsem mu, ať se z toho nezblázní (Hlinka použil ostřejší slovo, ale hned se opravil, že tak s panem Gutem, svým někdejším trenérem, nemluví). Nebo mu něco řekne starej Holík – a pan Gut o tom přemýšlí a skoro z toho nespí. Nebo Aušus (Josef Augusta, bývalý trenér národního týmu) mu řekl: 'Vy jste mě zklamal.' No tak co můžete s Aušusem dělat? Až si dáme sklenku, já mu to vysvětlím, a bude pokoj."

Jaký máte vztah k panu Gutovi? Zůstalo v něm něco z té vazby trenér–hráč ?

"Máme velmi solidní vztah. Taky jsem dostával otázky na to, proč se mu tohle nedaří a proč tohle nejde a podobně. Já si myslím, že on jako předseda svou úlohu splnil. Prožil na svazu dobré období. Ta doba přinesla hodně problémů k řešení: odklad mistrovství světa, neustálé útoky kvůli stavbě haly, ekonomická situace, teď uzavření ligy a další ptákoviny. Já se musím dívat na práci pana Guta v celku. Za pár let ji stejně budeme hodnotit jako zlatou éru našeho hokeje."

MS DOMA

Z posledních čtyř šampionátů, které pořádalo Československo, jste dva zažil jako hráč a ten poslední jako hlavní trenér národního mužstva. Odkud budete sledovat ten letošní turnaj?

"Tak já ještě nevím. Asi si sednu tam, kde budu mít vstupenku (směje se). Ba ne, jsem tady domluven, že mi dají nějakou akreditaci."

Cuká to s vámi?

(během odpovědi předvede Hlinka pro něj tak typickou změnu výrazu od vážného přemýšlení až po pointu, kdy roztáhne svůj široký úsměv) "Na určité věci se dívám jinak než před deseti, dvanácti lety. Takže to se mnou sice cuká, ale už to celkově v životě necuká tolik."

Já si vzpomínám na televizní záběry, ze kterých se dá posoudit, jak jste prožíval zápasy jako hráč. Pak už mám osobní zkušenost s tím, jak jste se choval při zápasech mistrovství světa v Praze jako trenér – jak jste nám tam otáčel ze střídačky ruchové mikrofony…

"… no počkat! To tak strašně zkresluje názory lidí na trenéra. Třeba takový 'Pytlák' Říha nemluví vyloženě sprostě. Nebo Vláďa Růžička. V civilu jsou na drsné výrazy opatrní, ale na té střídačce se prostě neudrží. A lidi je pak mají za hulváty. Proto jsem ve dvaadevadesátém kroutil ty mikrofony od nás do publika."

Ale to jsme odbočili. Vím tedy, jak jste zápasy prožíval jako hráč i trenér. Ale nedovedu si vás zařadit do žádné skupiny diváků.

"Já jsem v klidu. Hlavně se nesnažím komentovat rozhodnutí trenérů. Každý má trochu jiný názor – a já to nemám rád. Kor když sedím s někým z hokeje a jsem si vědom, že se čeká na to, co zrovna já řeknu."

V jaké situaci je váš bývalý kolega a nyní následovník Sláva Lener…?

(skočí do řeči) "… v každém případě to bude mít hrozně těžké. Je to na jednu stranu krása, hrát a koučovat na MS doma. Při tom obrovském zájmu lidí, v nové hale. Na druhou stranu je to taková zodpovědnost, kterou si člověk uvědomí teprve, až to skončí. A řekne si, co se mohlo udělat jinak. Ale během toho turnaje doma je ten tlak každý den tak obrovskej, že je opravdu těžké to ustát. A začne dávno před začátkem, už při nominaci."

Vraťme se jednou otázku k tomu poslednímu šampionátu u nás v roce 1992.

"To bylo období úprku hráčů do zahraničí – a na hodně z nich jsem musel zapomenout. Tehdy nebylo možné je vzít. Teď: republika byla před rozdělením. Tlaky, kdo bude hrát ze Slovenska. Skupinu jsme hráli v Bratislavě, takže to bylo hodně citlivé. Na to, že jsme ten turnaj neodehráli výborně, jsme ho přece jen nešťastně zpackali."

V semifinále jsme nedokázali ubránit vedení 2:1. Finsko dvě minuty před koncem vyrovnalo a porazilo nás v nájezdech.

"Ten gól na 2:2 nesměl být. Asi jsem měl dát někoho jiného na buly. Na beka jsem postavil Frantu Procházku, který hrál skoro celé mistrovství křídlo, ale zdálo se mi, že přes tak velkého chlapa nemůže projít přihrávka. Pak jsme se o to dlouho přeli, až teď, když to viděl v televizi, uznal, že tam vyrazil špatně. Ale tam byly další chyby."

Pochválíte si něco?

"Pochválím? Nemůžu do dneška vstřebat, kam se vytratil talent Petra Hrbka. Se mnou odehrál dvě perfektní mistrovství - a jeho kariéra pak šla neskutečným způsobem dolů. Skoro úplně zmizel z hokeje. To jsem nikdy nepochopil."

Aspoň na něco jste se nachytal. Mimochodem, ještě vám někdo naletí na sázku, že uděláte 50 nožiček s fotbalovým míčem?

"Ještě bych to snad zvládl. Vsadit se určitě. A možná i vyhrát."