Je nám líto, video expirovalo.
Následuje
Wimbledon 2024

Fotbalový gentleman s hvězdou v srdci. Legenda Slavie František Plánička patřil k nejlepším brankářům světa

Své jméno spojil František Plánička s fotbalovou Slavií, v jejímž dresu získal osm domácích titulů. V roli kapitána pak dovedl československý výběr až do finále MS 1934. Přes své úspěchy a popularitu byl celý život vzorem pracovitosti, skromnosti i smyslu pro fair play. Jeden z nejlepších světových brankářů meziválečné éry se narodil 2. června 1904.

František Plánička na dobové fotografii
zdroj: ČT

Stříbrný výlet do Itálie

"Nikdo se s námi před odjezdem neloučil a novináři v zásadě psali: Neposílejte je tam, nic nedokážou," vzpomínal po letech Plánička na svůj fotbalový vrchol.

Skutečně, tým složený až na výjimky z hráčů Sparty a Slavie byl zejména kvůli špatným výkonům v předešlém roce považován na druhém mistrovství světa za outsidera.

Šampionát v houstnoucí atmosféře poloviny třicátých let hostila Mussoliniho Itálie a vše bylo dopředu naplánováno tak, aby se ve finále utkali domácí s hitlerovským Německem.

Čechoslováci s kapitánem Pláničkou v brance ale vysněný scénář obou diktátorů nedovolili. Po výhrách nad Rumunskem a Švýcarskem přehráli díky hattricku Oldřicha Nejedlého Německo 3:1 a postavili se ve domácím v souboji o zlato.

Finále už si ale fašistický vůdce raději dopředu "pojistil" předzápasovou promluvou s rozhodčím Eklindem. Přes zjevnou nepřízeň švédského sudího a brutální italskou hru vedli Čechoslováci ještě deset minut před koncem, nakonec ale podlehli 1:2 v prodloužení.

Italský tisk vedle ódy na vítězství "Azzurri" chválil také Pláničku jako nejlepšího brankáře turnaje. Nezaujatí pozorovatelé ale měli na finále jiný názor.

"Italové zvítězili na skóre, ale jinak ve všech složkách vyhráli Čechoslováci. Na neutrální půdě by nebylo o jejich vítězství sporu," psal tehdy Daily Telegraph.

Stříbrný tým se – aniž si to hráči v tu chvíli uvědomovali – vracel z Říma vlakem s gloriolou národních hrdinů. Na Václavském náměstí vítal "zlaté hochy" statisícový dav.

A jak slavil kapitán Plánička? Druhý den ráno nastoupil do tramvaje a odjel do Všeobecného penzijního ústavu, kde pracoval jako úředník.

Je nám líto, video expirovalo.
František Plánička

Na Spartu jsi moc malý, chlapče…

Rodák ze Žižkova vyrůstal na pražské Letné a právě toto kopané zaslíbené místo se stalo jeho fotbalovým osudem. Vyučil se soustružníkem a už v patnácti střežil branku místního SK Bubeneč.

A v jednom přátelském utkání se Spartou zazářil natolik, že mu "rudí" nabídli možnost na zkoušku trénovat s jejich týmem. Jenže neuspěl, tamním funkcionářům se zdál být se svými 172 centimetry příliš drobný.

Plánička se svého snu ale nevzdal. Sebral odvahu a zaklepal na bránu stadionu na druhé straně Belcrediho třídy (dnes Milady Horákové). Vedení Slavie přesvědčil, že mrštnost a obratnost je víc než centimetry. A zůstal dalších šestnáct let.

"Než se střílelo na branku, trenér Madden nám ho představil. Pak stačily tři rány, které vyškrábl zpod břevna, všichni jsme byli paf a viděli v něm gólmana velkého formátu," vzpomínal na první setkání s Pláničkou dlouholetý spoluhráč Emil Seifert.

Bubeneč se zprvu svého mladého gólmana nechtěla vzdát. Spor se ale nakonec urovnal a červenobílí získali nejlepšího brankáře své historie za 800 tehdejších korun. Samotný hráč z toho neměl nic, profesionálem se stal až o tři roky později.

František Plánička chytal za Slavii celou kariéru bez rukavic
zdroj: ČTK

V sešívaném dresu (respektive ikonickém světle modrém svetru s hvězdou na hrudi) odehrál nakonec téměř tisícovku zápasů a byl jednou z hlavních postav zlaté éry meziválečné Slavie.

U prvního titulu v roce 1925 byl ještě náhradníkem, dalších sedm ale červenobílým vychytal jako jednička. Diváky udivoval odvážnými zákroky a zejména efektními robinzonádami, kterými kompenzoval svůj menší vzrůst.

"Léta ve Slavii byla pro mne 16 let lidského života s jeho slastmi, ale i 16 let rodinného i osobního odříkání. Nelituju toho ani na vteřinu. Prožil jsem ve Slavii spoustu krásných dní, na které do smrti nezapomenu," vzpomínal Plánička, který veškerou dovolenou čerpal pouze na akce svého klubu.

Rytíř sportu, symbol oddanosti a odříkání

Fotbal miloval, ale obával se, že případné těžší zranění by ho připravilo o práci. "Čtyřikrát jsem měl otřes mozku, dále zhmoždění hrudníku, ramene, výrony kotníků, zlomenou ruku, zlomená žebra, dva vyražené zuby," vypočítával.

Ještě před příchodem do červenobílého klubu si proto z dělnického platu ušetřil na obchodní školu. Úřednické místo skýtalo větší životní jistotu a mohl se tak více věnovat fotbalu a rodině. Jeho životospráva byla příkladná. Stravoval se střídmě, nikdy nekouřil, nepil kávu a jen občas si dal sklenku vína.

Dobrosrdečný a za všech okolností skromný Plánička byl vzorem nejen pro spoluhráče. Dvakrát týdně zůstával v práci přesčas, jen aby mohl v poledne vyběhnout kopec na Letnou a splnit sám předepsaný kondiční trénink.

Jeden z nejlepších reprezentačních výkonů podal Plánička v prosinci 1937, kdy Čechoslováci až nešťastným vlastním gólem prohráli v Londýně 4:5. Od manažera Anglie poté dostal na památku míč, který považoval za svou nejcennější fotbalovou relikvii.

František Plánička v reprezentačním dresu
zdroj: ČTK

Na světovém šampionátu ve Francii 1938 si ve čtvrtfinále s Brazílií zlomil ruku. Zápas dochytal a udržel remízu 1:1, v opakovaném duelu ale Československo prohrálo 1:2. Zranění pro Pláničku znamenalo konec kariéry.

Později pomáhal trenérům, angažoval se i ve výboru Slavie a svým uměním dlouho udivoval v zápasech internacionálů. V roce 1985 převzal mezinárodní Cenu Fair play, v anketě o českého fotbalistu 20. století skončil čtvrtý. Na jeho počest byla pojmenována cena pro nejlepšího brankáře fotbalové ligy.

"Bican, Puč a Plánička, z nebe se dívají, jak Slavie válí, Bican, Puč a Plánička, na Slávii jsou hrdí," zpívá se dodnes v jednom ze slávistických chorálů. A jméno legendárního brankáře nese také jedna z tribun stadionu v Edenu.

František Plánička zemřel krátce po svých 92. narozeninách – jako poslední ze "zlatých hochů" z Říma – 20. července 1996. Pouhé dva měsíce poté, co klub jeho srdce vybojoval první mistrovský titul po dlouhých 49 letech.

Zdroj
ČT sport, ČTK, iDNES, Lidovky.cz, Slavia Praha

Hlavní zprávy

Nejčtenější články