Fantome vítězí! "Grosse Pardubitzer Steeple-chase" se poprvé běžela 5. listopadu 1874

Jak se to ale vlastně přihodilo, že právě v Pardubicích vznikl závod, který je považován za jeden z nejtěžších, ne-li vůbec ten nejtěžší na Starém kontinentě? V souvislosti s prvopočátky dostihu jsou vždy zmiňovány tzv. parforsní hony, tedy honební štvanice, kterých se účastnila společenská smetánka své doby. A bylo to právě Pardubicko, které svou rovinatou, ale také členitou krajinou s lesíky, vodními plochami a remízky potřebám lovců vyhovovalo.

Účastníci, jejich rodová jména jako Clam-Gallas, Kinský nebo Lichtenstein, prozrazují vysoký společenský status svých nositelů, v okolí Pardubic a Chlumce nad Cidlinou našli také potřebné zázemí s několika loveckými zámečky. V okolí navíc sídlily vojenské pluky dragounů či husarů, jejichž členové měli v loveckých štvanicích též zalíbení. Pardubice v polovině 19. století neměly ani pět tisíc obyvatel, ale v době honů se načas stávaly středem rakouské říše.

Odtud už to bylo k uspořádání steeplechase dostihu jen kousek, ale přece jen to ještě nějakou dobu trvalo. Zlatá éra parforsních honů na Pardubicku se počítá zhruba od přelomu 30. a 40. let a jsou s ní spojena jména Oktaviána Kinského a Emila Fürstenberga, kteří tvoří dvě třetiny zakládající trojice Velké pardubické (kromě nich ještě Maxmilián Ugarte), jakož také Egona Thurn-Taxise, po kterém byl pojmenován záludný a dodnes kontroverzní skok.

Díky stykům se zahraničím (na Pardubicku mj. působili i angličtí strážci stájí) místní šlechtici a především hlavní autor myšlenky Oktavián Kinský přicházejí na myšlenku vlastního překážkového dostihu, který bude větší a náročnější než cokoliv, co tu bylo před ním. Během roku 1874 už se ve vysokých kruzích soustavně šeptá o novém závodu. Takto jej představily oficiálně zveřejněné propozice:

"Grosse Pardubitzer Steeple-chase. Subskripční cena ve výši asi 8000 fl. Handicap pro koně všech zemích a jakéhokoli věku. Distance 3,5 – 4 anglické míle. 200 fl. zápisné, 100 fl další vklad. Hmotnosti budou zveřejněny 10. října ve Sportblattu a Spornu. Za každou steeplechase vyhranou po oznámení vah 5 lier navíc. Přihlášky 1. 10. u pana Francise Cavaliera ve Vídni."

Prvního října se nakonec panu Cavalierovi sešlo šestatřicet přihlášek, mezi kterými sice nebyli žádní koně z Francie a Velké Británie, které zřejmě kromě nákladné cesty odradilo i to, že v Pardubicích nebyla vidina velkého příjmu ze sázek (což byl nemalý faktor), ale i tak bylo toto množství považováno za velký úspěch. Z původního počtu nakonec vzešlo čtrnáct startujících, kteří se postavili krátce po poledni pátého listopadu 1874 na start. Mimochodem, nebyla to neděle, nýbrž čtvrtek.

Velká pardubická byla na programu jako první z celkem čtyř dostihů, kteří návštěvníci toho dne zhlédli. Šestiletý hnědák Fantome byl favoritem s kurzem 3:1. To ale neznamenalo, že by na trati neměl potíže, jak ukazuje popis průběhu závodu na webu jezdci.cz. "Problémy začaly na šesté překážce, první z kamenných zdí. Fantome vykopl ze zdi pár kamenů a udělal v ní velkou díru," píše se o problémech favorita, v jehož sedle byl Brit George Sayers.

Právě tato zeď, která byla vysoká zhruba 120 centimetrů, byla tehdy nejtěžší překážou celého dostihu. Koně a jezdci překonávali i ohradu vysokou dvě a půl stopy, irská zeď se zase skládala z náspu vysokého čtyři střevíce (120 cm). Předposlední překážkou kurzu bylo pletení z trní šest stop vysoké. Dráha měřila čtyři anglické míle a běželo se před návštěvou zhruba osmi tisíc diváků, mezi nimiž nechyběli členové panovnické rodiny.

"Sedmou překážkou byl Velký příkop (Grosser Graben), nacházející se zhruba na stejném místě jako dnešní Taxis. Skákal se však z opačné strany a na místě odskoku před příkopem byla umístěna proutěná překážka. Vedoucí Fantome ji srazil a prolezl příkopem, přičemž kupodivu nenabral větší zdržení a nadále cválal na špici," pokračuje popis prvního ročníku.

K nejhoršímu došlo na před poslední překážce. Po srážce s Fantomem spadla čtyřletá hnědka Duckwing, která se zvedla "nečekaně po několika minutách a bez většího zranění". Takové štěstí neměl ryzák Strizzel, který se stal první v řadě obětí, které si náročný pardubický kurs v průběhu let vyžádal. Celkem se do cíle dostalo jen šest koní. Jako první Fantome, který zvítězil o dvě délky před Fantascou a třetím Yermackem.

Závod vyvolal nadšení (hlavně v českých zemích), ale také kritiku (především ve Vídni). Mnozí pozorovatelé označili pardubický závod za příliš náročný – a také nebezpečný. "Ze čtrnácti startujících koní jedenáct padlo, tři žokejové v ohrožení života, jeden kůň mrtev a jeden těžce zraněný," zněla depeše, kterou většina rakouských novin zveřejnila. Přestože se zranění nakonec ukázala jako ne tak vážná, čtenáři si už stačili udělat svůj dojem. 

"Pisatel odborného německého listu Sporn sice pochválil obětavost českých pořadatelů a jejich snahu o renesanci překážkových dostihů v monarchii. Považoval však za neomluvitelné, že Oktavián Kinský a spol. se tak málo starají o bezpečnost koní a jezdců," píše server jezdci.cz. Nemálo to připomíná kontroverze, které se s Velkou pardubickou táhnou vlastně do dnešních dnů a týkají se hlavně bezpečnosti nejznámější překážky, tedy Taxisova příkopu.

Fantome a George Sayers v každém případě zůstávají v Pardubicích přítomni dodnes. Od roku 2010 je totiž v areálu závodiště, nedaleko tribuny D, připomíná dílo polského sochaře Jerzyho Bokrzyckého.