Je nám líto, video expirovalo.
Následuje
Za oponou 58. Rally Šumava Klatovy

Chtěli jsme dokázat, že se jich nebojíme, vzpomínal Černý na duel se Sověty na MS 1969

Když se 21. března 1969 střetly na mistrovství světa ve Stockholmu hokejové týmy Československa a Sovětského svazu, došlo po sedmi měsících konečně na morální odplatu za srpnovou okupaci vojsk Varšavské smlouvy. Národ v těžkých časech nastupující normalizace spoléhal právě na reprezentační mužstvo, které úkol – porazit Sověty alespoň na ledě – splnilo.

Kapitán Československa Jozef Golonka s č. 9 před utkáním se Sovětským svazem na MS 1969
zdroj: ctsport.cz

Hokejisté byli pomyslnými vyslanci národa, který toužil po odvetě za potupnou okupaci v srpnu 1968. Pořádná příležitost se naskytla až v březnu 1969 na světovém šampionátu, který se hrál poprvé dvoukolově – každý s každým dvakrát.

"Myslím si, že už před cestou než jsme tam jeli, jsme zažili něco doma – zažili jsme těžké chvíle. Nikdo z nás, co tam odjížděl, určitě neměl poraženeckou náladu. Všichni jsme chtěli vyhrát, chtěli jsme je (Sověty) porazit. My jsme je vždycky chtěli porazit, ale tentokrát jsme měli daleko větší motivaci. Dokázat, že se jich nebojíme. Že se jich nebojíme nejen my na ledě, ale že se celý národ nebojí. A to bylo v kabině znát, když jsme šli na led. Všichni jsme se povzbuzovali, v kabině (byla) obrovská nálada, atmosféra byla vynikající. A samozřejmě jsme očekávali, co to s námi provede na ledě," uvedl tehdejší reprezentační útočník Josef Černý.

"Rozhodující bylo to, že po vítězství (5:4 na olympijském turnaji) v Grenoblu mnozí pochybovali, říkali, že to byla náhoda. Ale my jsme si řekli, že o náhodě tady nemůže být řeč. Protože to byl jeden tým, ve kterém byla radost hrát. Mě zvolili kapitánem a já jsem si řekl, že to je velká čest pro mě. A neexistuje, abychom ty dva zápasy prohráli, i kdybychom měli umřít na ledě. V tom bylo naše přesvědčení, že je dokážeme porazit nejen jednou, ale že je porazíme zas a znovu. A to se podařilo," těšilo dalšího útočníka a kapitána mužstva Jozefa Golonku.

Dva gólové údery

Po bezbrankové první třetině otevřel skóre ve vypjatém utkání obránce Jan Suchý po polovině tuhé bitvy v přesilovce pět na tři.

"Měl jsem to proměnit z první (střely). Potom to už byla klika. To už jsem do toho plácl, ať to letí, kam to letí. Ale gólman (Viktor Zinger) byl už dole, takže to letělo nahoru, takže dobrý," vzpomínal na opakovanou střelbu Suchý. Poté vytryskl gejzír radosti – reprezentanti slavili jako nikdy, Václav Nedomanský dokonce vytrhl branku z ukotvení… "Pochopitelně radost v člověku byla. Dát gól za národní mužstvo, to si cení každý hokejista jak tenkrát, tak v dnešní době," dodal Suchý.

Pojistku na kýžené vítězství přidal po přihrávce Suchého ve 47. minutě Černý po krásném sólu přes obranu SSSR, kdy puk po bekhendovém zakončení zůstal viset v síti. "Já si na to moc dobře vzpomínám, protože jsme byli na ledě zrovna spolu (s Golonkou). Dostal jsem nahrávku od beka (Suchého) a vím, že Jožo byl vepředu asi o čtyři metry. A normálně bych mu to musel dát, ale on už stál. Tak jsem mu to nedal, byl jsem najetý," popsal Černý.

"Dělal jsem bognu (zatáčku) před modrou (čárou) a stáhnul jsem (s sebou) beka. On si myslel, že mi Pepa přihraje," přidal Golonka. "A zbyl mi tam jen Ragulin. Stačilo se jen hnout, udělat před ním parádu, on spadl a už mi tam zůstal jenom brankář. Tak jsem to potáhl, což jsem docela uměl, a dal jsem to nahoru. Pak jsem se otočil a bylo to v síti," dodal Černý.

Taktické prvky jako nedílná součást úspěchu

Národnímu týmu se ale dařily i taktické věci, které byly pro konečný úspěch významné. Aby se co nejvíc narušilo sovětské strojové tempo, zapojila československá střídačka do taktiky určitou formu zdržování, hlavně při přerušené hře během střídání.

"Tohle na Sověty fungovalo, to jsme si vyzkoušeli v Grenoblu. Věděli jsme, že dostat je z tempa je velmi důležité. Pochopitelně bychom tam nejradši vyběhli a roztrhali je, kdyby se to dalo. Proto jsme potřebovali, aby nás někdo zabrzdil. Třikrát jsem se před buly podíval za sebe a rozhodčí měli trpělivost, nepískali to. To všechno působilo na nervy a podařilo se to," řekl Golonka.

"Musím říct, že dvojice Vladimír Kostka a Jaroslav Pitner byli po Vlastimilovi Sýkorovi dva nejlepší trenéři, které jsem zažil. Musím jim poděkovat za jejich úžasné koučování. Myslím si, že je to i jejich kus práce, že udrželi nás – tygry – u mantinelu, protože všichni jsme tam chtěli vletět," vzpomínal Golonka na to, jak ho trenéři drželi za dres, ať s vystřídáním ještě posečká.

Právě docent Kostka přišel navíc s taktickým převratem bránícího levého křídla, což dělalo Sovětům (a dalším týmům) problémy v jejich ofenzivním snažení. Českoslovenští reprezentanti navíc přidali proti Sovětskému svazu na důrazu a do herního projevu zakomponovali tolik potřebnou tvrdou hru s častým fyzickým dohráváním soubojů, která technickým hráčům soupeře nevyhovovala.

"Je potřeba říct, že jsme dělali hodně faulů hokejkou. A toho jsme se museli vyvarovat, na to nám dávali důraz: jděte tělem. To oni nesnášeli a vůbec to nečekali. Většinou chtěli být dominantní a najednou jsme byli v tvrdé hře dominantní my. To byly taktické tahy, které je vyprovokovaly k tomu, že se nekoncentrovali na hru, ale na oplácení. A to se nám vyplatilo," uvedl Golonka.

"Byli překvapení. Oni spíš čekali, že nás budou bít oni. A najednou zjistili, že se to otočilo. On si nikdo na ně nedovolil, jak jsme si dovolili v tomto zápasu my. Proto je to překvapilo a absolutně vyhodilo z rovnováhy. Přestali dělat to, co dělali, neměli na to čas. Náš rychlý přístup je překvapil," dodal Černý k aktivnímu forčekingu, se kterým se soupeř nesrovnal.

Nepodání rukou jako forma protestu proti okupaci

Brankář Vladimír Dzurilla vychytal jednu z nejcennějších nul v reprezentační kariéře. Po výhře Československa 2:0 a následné hymně na počest vítězů si měli hráči obou týmů jako obvykle podat ruce, ale všechno bylo jinak. V důsledku okupace byl šampionát přesunut z rozbouřené Prahy do neutrálního Stockholmu, což mělo dohru.

"Bylo to pro nás šokující. Sešli jsme se před odjezdem a dohodli jsme se s Pepou (Josefem Černým), že musíme něco udělat. Dáme najevo, že nesouhlasíme s okupací Československa. Vymysleli jsme to, že nejlepší způsob bude porazit je, otočit se, nepodat ruce a do kabiny, ať to celý národ ví," prohlásil Golonka. "Byl to náš soupeř. Museli jsme nějak dokázat, že s tím nesouhlasíme. Byli jsme mladí, plní elánu, ani jsme nedomysleli, co by se mohlo stát. To jsme zjistili, až když jsme se vrátili a někteří jsme to pocítili," dodal Černý.

První vítězství nad Sovětským svazem vyvolalo celonárodní nadšení, které mělo o týden později, v pátek 28. března 1969, ještě zesílit.

Zdroj
ČT sport

Hlavní zprávy

Nejčtenější články