Po gólu na tribunu a velké trenérské rošády. Pekhart zažívá v Las Palmas dosud nepoznané

Co se života týče, nemůže si stěžovat. Na Kanárských ostrovech našel ráj, kde je po celý rok teplo, všude jsou pláže a od moře fouká příjemný vzduch. Po fotbalové stránce se však od vysněného letního přestupu do ambiciózního celku druhé španělské ligy musí cítit jako na houpačce.

Proč? Za sedm měsíců Tomáše Pekharta trénuje už třetí kouč a s každou rošádou se mění i pozice vytáhlého českého střelce.

První byl Manuel Jiménez, který si Pekharta přivedl a pravidelně ho nasazoval jako střídajícího hráče. Klub ale španělského trenéra nečekaně vyhodil. Pod jeho nástupcem Pacem Herrerou se bývalý reprezentant premiérově prosadil, jenže přes sliby následně putoval na tribunu. Nyní klub převzal Pepe Mel a devatadvacetiletý střelec se znovu musí prát o místo.

"Být mladší, tak bych byl hodně naštvaný. Některé situace ale po zkušenostech třeba z Řecka beru jinak. Ne že by mi to bylo příjemné, ale nebortí se kvůli tomu svět. Máme teď nového trenéra, takže to může být úplně obráceně," rozpovídal se v exkluzivním rozhovoru pro web ČT sport bývalý hráč Tottenhamu, Southamptonu, Norimberku či AEK Athény.

Tomáši, vraťme se ale k odchodu kouče Jiméneze, který si vás přivedl. Vy jste se znali z AEK a pod ním jste pravidelně hrál. Jak jste jeho konec bral?

Bylo to velké zklamání, jelikož to přišlo z čistého nebe. Byli jsme čtvrtí, což nebylo nic strašného. Od třetí do šesté příčky se tu totiž hraje play-off o první ligu. Větší sranda na tom je, že ho vyhodili a vrátil se do AEK.

Po něm přišel trenér Herrera a při jeho premiéře jste hned dal jako střídající hráč první gól ve Španělsku. Pak vás ale úplně odstavil.

Mně se taková situace stala už v AEK. V zápase jsem dal dva góly. Pak našeho trenéra Gustava Poyeta, který si mě přivedl, vyhodili a přišel další duel, semifinále Řeckého poháru, a já nebyl ani mezi nominovanými. Trochu jsem se bál, že se to může stát i tady… A bohužel se to stalo.

Vysvětlil vám nějak, proč se takto zachoval?

Já se po tom gólovém zápase lehce zranil. Během léčení se mě ptal, jak vypadám a že potřebuje, abych byl co nejdříve zpět. Jenže jak jsem se uzdravil, už jsem se nedostal ani do nominace na zápas.

To musí být radost, když dáte konečně gól a nastane toto.

Přesně. Když jsem dal gól, říkal jsem si, že se to zlomí. Normálně když vstřelíte branku, tak pak hrajete. Tady jsou však hráči, kteří hrají ať se děje, co se děje. On navíc změnil herní systém, takže více útočníků ani na lavičce nepotřeboval. Já jsem se ho tedy šel zeptat, co se mnou plánuje. Odpověděl mi, že si zasloužím víc, ale teď chce hrát s hráči, které zná z minulosti. On tu trénoval před čtyřmi lety a postoupil s klubem do La Ligy.

Jak hráč jako vy takovou situaci bere? Nezamává to s psychikou?

Snažil jsem se tolik si to nebrat. Vím, každý trenér přijde s jinou ideou, ale toto se mi ještě nestalo. Chápal bych, kdybych pod posledním trenérem dával góly a pak přišel nový. Ale že dám hned v prvním zápase pod novým koučem branku a pak nehraju, to je dost zvláštní. Útočník je od toho, aby dal gól, a já jsem svoji práci splnil. Ještě mě po zápase chválil. Pak už jsem se tam nedostal.

To není úplně fér jednání.

Už jsem zažil tolik věcí… Teď  je tady ale nový trenér, tak se vše může rychle otočit.

Ano, klub převzal Pepe Mel, ke kterému se ještě dostaneme. Vy jste ale nebyl sám, kdo podobné převraty zažil, že?

Ano, kapitán David García, kterému je 37 let, tady odehrál 600 zápasů a ze dne na den nebyl v kádru. Nebo jsou tu dva bráchové, dvojčata, kteří tu působí deset let, ikony týmu. Jeden z nich hrál zápas s kapitánskou páskou a v dalším už nebyl ani v nominaci. Je to boj na každém tréninku se dostat do kádru.

Říkáte, že je boj dostat se vůbec na lavičku. To je kádr tak prošpikovaný kvalitními hráči?

Tady to není jako v týmech, co jsem zažil. Že je v kádru 20 hráčů a pak se to doplní o mladý kluky. Je tady hned 28 kvalitních fotbalistů. Zainvestovaly se obrovské peníze. Přišli kluci, kteří hráli pravidelně první španělskou ligu, aby se rovnou postoupilo. Máme tým, že můžeme postavit tři stejně kvalitní jedenáctky.

A co konkurence, která je pro vás hlavní, tedy v útoku?

Jsme tady čtyři. Třeba Rubén Castro, to je legenda. Má přes 200 utkání v La Lize a je jasný útočník číslo jedna. Pak je tu Sergio Araujo, s kterým jsem byl v Řecku. Ten tu byl před čtyřmi lety nejlepší střelec týmu a druhý nejlepší v druhé lize, když se postupovalo do La Ligy. A pak je tu Rafa Mir. Já jsem jiný typ útočníka, než je třeba právě Rubén Castro, a podobných jako já moc ve Španělsku není.

Právě. Ve Španělsku se často hraje na menší hbité technické útočníky. Takže jak vám osobně druhá španělská liga sedí?

Záleží, co chce trenér hrát. Manolo Jiménez třeba nechtěl praktikovat klasickou španělskou tiki-taku. Radikálně se tomu stranil a chtěl hrát fotbal na výsledky, ne na držení míče. Kouč po něm chtěl právě držení míče. Každý den jsme pilovali poziční hru. V dnešním fotbale už to ale tolik nefunguje. Všichni umí běhat, držet balon a ani španělský nároďák s tím není úspěšný jako dřív. Jinak se pro mě osobně nic moc nemění. Jsou tady hráči, co dokážou dát centr, finální nahrávku.

Kdybyste měl porovnat konkurence během vašich angažmá, je to španělské angažmá v tomto nejnáročnější?

Určitě. Tak hroznou konkurenci jsem ještě nezažil. Nepočítám tedy Tottenham. To jsem byl hrozně mladý a bylo tam taky strašně útočníků. Vždycky je to tak, že máte v týmu zdvojenou pozici, ale tady jsou čtyři top hráči a je jedno, kdo bude hrát.

Vy už jste zmínil Rubéna Castra, jenž je legendou v Las Palmas nebo Betisu Sevilla a v současnosti mu je už 37 let. Jaký to je hráč?

Fotbalista je to skvělý. Kdyby nebyl, tak nehraje tak dlouho. Mám tady čtyři až pět spoluhráčů, kteří hrají do takového věku. Na to nejsem zvyklý. Nepamatuji si navíc, že by Castro třeba vynechal trénink. Možná to je tím příjemným počasím. On je třeba člověk, který ale nedá ani slovo anglicky. Ale v kabině jsou jinak všichni v pohodě. Akorát v začátku to bylo těžké. Normálně si v 90 procentech s někým popovídáte anglicky nebo německy. Tady než jsem se dostal do té španělštiny, tak to nešlo.

To asi není úplně snadné.

Někoho by to možná zlomilo, ale já jsem tak dlouho venku a zažil jsem toho tolik... Kabiny nejsou nikde takové jako v Česku, že se po zápase jde sednout a je tam česká sranda. To vám řekne kdokoliv, kdo venku hrál. Toto nějak neřeším.

Co tedy vy a španělština?

Já se domluvím anglicky, německy, ale tady nikdo nerozumí, což mě překvapilo. Do španělštiny jsem se tak musel pustit hned od začátku. Mám dvě učitelky. S manželkou tam docházíme třikrát, čtyřikrát v týdnu, takže teď je to v pohodě. Už se domluvím. Ale tak dva tři měsíce trvalo, než jsem se do toho dostal. Není to jednoduchý jazyk. Z těch, co umím, je to nejtěžší.

Největší konkurence, nejtěžší jazyk. Kam byste řadil druhou španělskou ligu?

Pro mě je to nejnáročnější soutěž, co jsem zažil. I doma je tu těžké získat body. Když pak třeba jedete na hřiště klubu, o kterém jste nikdy neslyšel, stejně hrají fantasticky. Lokální Španělé říkají, že je to nejvyrovnanější evropská liga. Je tady 24 týmů a každý je našlapaný. Je to taková prodloužená La Liga. 8-10 mužstev by klidně mohlo hrát nejvyšší soutěž. Když tady jako hráč hrajete solidně, můžete kamkoliv.

I to je jeden z důvodů, proč se vám nedaří úplně plnit cíl v podobě okamžitého útoku na postup?

Je to tak. Všichni si mysleli, že s tímto týmem musíme vyhrávat každý zápas 4:0, ale bohužel to tak není. Přišlo sedmnáct nových hráčů a očekávání lidí ve vedení a fanoušků byla jiná, než jsou výsledky.

Takže se potvrzuje, že po velkých změnách v kádru to nikdy moc nemůže fungovat.

Já už to zažil třeba i v Norimberku, když jsme sestoupili. Další ročník se obměnil celý tým. Přišlo 22 nových hráčů a trvá to, než si to sedne a najde se optimální rozestavení. Lidi kolem klubu musí být trpěliví. A to se tady v prvním případě moc nepovedlo.

Nehodnotí se proto zpětně vyhození Jiméneze jako velká chyba?

Už mi to říkali i lidi na ostrově. Všichni byli překvapení. Proběhla i tuším tiskovka, kdy někdo z klubu prohlásil, že tehdy jsme hráli maximum, na co tým v současnosti má. S tím Pacem Herrerou jsme za celou dobu vyhráli dvakrát a zbytek jsme prohráli nebo remizovali. Takže Manolo měl určitě lepší výsledky.

Zažil jste někdy tak rychlé tři změny trenéra?

V Řecku jsem jich měl za sezonu šest. A nakonec jsem byl nejlepší střelec. Takže třeba se to zase otočí. Ve fotbale se holt může stát skutečně cokoliv.

Vy teď máte nového trenéra, kterým se stal Pepe Mel. Co od změny čekáte?

Uvidíme. Co jsem viděl, tak chce hrát zase na dva útočníky, což je pro mě lepší. Mám nyní větší šanci, ale jsme s ním krátkou dobu. Teď se to třeba může otočit, ale tady nevíte, co se může stát druhý den. 

I přesto. Nemáte třeba z tréninků pocit, že dostanete větší šanci?

My jsme někde desátí a ztrácíme osm bodů na play-off. Situace není ideální. My jako tým a on jako trenér nemáme co ztratit. Musíme hrát ofenzivně a snažit se vyhrát každý zápas. Jeho poslední štace byla v La Coruni a my tam teď letíme. Je to speciální zápas pro něj a těžký zápas pro nás. (Las Palmas vyhrálo 1:0. Tomáš Pekhart strávil zápas na lavičce pozn. red.) Když jsem ale zmínil cestování...

Povídejte.

Vůbec jsem nevěděl, jak je náš ostrov daleko od pevninského Španělska. Myslel jsem, že tam budeme třeba za hodinu. Let do Barcelony nebo Madridu je ale třeba 3hodinový. Když tak hrajeme venku, je to trip na tři dny. Teď jsme hráli v neděli, odlétáme v sobotu ráno a vracíme se v pondělí večer. To cestování je neskutečné a dává to zabrat. Venku jsme vyhráli jen tři zápasy. S Manolem Jimenézem jsme proto měli privátní letadlo. On si to vydupal, jelikož se nám stalo, že jsme doletěli do Madridu a pak jsme jeli ještě skoro 5 hodin autobusem. Ráno ve 4 jsme vstali a přijeli jsme tam v 10-11 večer úplně dobití a druhý den byl zápas.

Do konce sezony je ještě každopádně spoustu času. Jaké máte tedy nyní cíle?

Nový kouč to vystihl při prvním povídání přesně. Řekl, že máme čtrnáct zápasů do konce základní hrací části a každý z nich je pro nás jako finále. Musíme se snažit je vyhrát a udělat vše pro to, abychom byli na místech pro play-off. Tam se pak dá udělat vše.

Jaká v současnosti vládne v kabině atmosféra?

Nikdo zatím nešílí. Pořád je ještě hodně zápasů do konce a pořád se to může otočit. A třeba postoupíme. Když teď vyhrajeme dva tři zápasy za sebou, tak jsme na pozicích zajišťující play-off. Zatím situace kritická není, ale není to, jak si to všichni malovali.

Jak to berou fanoušci?

Tím, že je to ostrov, tak to není jednoduché. Fanoušci tady mají jenom jeden klub. V Barceloně máte tři čtyři, takže se to jádro rozmělní. Tady je ale jenom Las Palmas, a když to nejde, tak to dokážou dát pocítit. Teď je zde dlouho karneval. Po Brazílii je nejznámější ten v Las Palmas. Po předposledním zápase jsme dostali zákaz vycházet ven pod hrozbou pokuty.

K atmosféře v Řecku se to asi ale na stadionech neblíží, že?

Ne ne, to ne. S Řeckem se to nedá vůbec srovnat. Já jsem se na to ptal a obecně ve Španělsku je jen pár klubů klubů, které mají vyloženě jádro ultras. Možná by to v La Lize bylo jiné, ale teď ani nechodilo tolik lidí. Myslím, že je to i tím, že je tu plno turistů. Velká část fanoušků na stadionu jsou lidé na dovolené, kteří se chtějí podívat na fotbal. Ani nějaká bouřlivá atmosféra není. V Řecku jsem však zase zažil, že pořádali bitky před stadionem a bodali se noži na stadionu. Tak to je možná lepší, že tady to není.

Zůstává angažmá v Las Palmas tedy stále splněným snem?

Pro českého hráče to je neskutečné angažmá. Moc se nás sem nedostalo a asi nedostane. Před pár lety by mě nenapadlo, že bych se sem dostal. Minulý rok tu hrály hvězdy jako Kevin-Prince Boateng, Alberto Aquilani či Jesé. Je to velký klub a není to sranda se tady prosadit.