Úžasná generace, která nic nevyhrála. Rudí ďáblové chtějí konečně nakročit ke zlatu

"Když jsem k týmu přišel, znělo oficiální zadání, abychom vytvořili silné jádro týmu, které bude zaznamenávat nejslavnější kapitolu belgického fotbalu," vzpomíná trenér Roberto Martínez na rok 2016, kdy se Belgie ujal nedlouho po své tříleté štaci v anglickém Evertonu.

"Máte základ zkušených hráčů, odevzdaných vašemu pojetí fotbalu, a pak máte prostor rozvíjet okolo nich mladé. To je tým, se kterým zkrátka musíte mít velká očekávání. Tuhle odpovědnost si užívám, jsem za to rád a dělám to s nadšením," dodává někdejší španělský záložník.

Právě to, že je cizinec, vidí belgičtí novináři jako výhodu, díky níž může spojovat propast mezi ne úplně harmonickými regiony Valonska a Vlámska.

Pozitivně je vnímána také Martínezova komunikativnost uvnitř týmu. A navíc je to výborný taktik, o čemž svědčí čtvrtfinále mistrovství světa 2018 v Kazani, kde Belgie zaskočila Brazílii 2:1 a posunula se tak do bojů o medaile.

V semifinále čekal Rudé ďábly pozdější mistr světa z Francie a bylo to teprve podruhé v historii, kdy se Belgie dostala v rámci světových šampionátů tak daleko.

Poprvé se tak stalo na MS v Mexiku 1986. Síla týmu tehdy byla logicky úplně jiná s několika individualitami, jako byli záložníci Enzo Scifo a jeden z nejslavnějších belgických hráčů všech dob, kapitán mužstva Jan Ceulemans.

Samostatnou jednotkou pak byl Jean-Marie Pfaff. Brankář, který chytal za Bayern Mnichov takřka celá 80. léta a Pelé ho o dvacet let později zařadil do svého výčtu 125 nejlepších žijících fotbalistů všech dob.

Pfaff si získal získal srdce řady fanoušků pro své šoumenství, na turnaji byl navíc zvolen nejlepším gólmanem.

"Nikdy předtím jsem v Mexiku nebyl a těšil jsem se tam. V prosinci jsem byl na operaci a o půl roku později už jsem se proháněl po trávníku mistrovství světa. Operovali mi břišní svaly, byla otázka, zda mi to neukončí kariéru, nosil jsem speciální pás jako kovboj," vzpomíná.

Očekávání od Belgie nebyla vysoká. Ve skupině tým pod vedením Guye Thyse nehrál úplně oslnivě. Hned na úvod prohrál s domácím mančaftem 1:2, pak zvítězil sice nad Irákem, ale z Paraguayí udělal bod a postupoval ze třetího místa, byť jako nejlepší ze třetích týmů.

V osmifinále si však v prodloužení poradil 4:3 s výběrem Sovětského svazu a ve čtvrtfinále proti Španělsku došel zápas až do penaltové loterie, v níž byli Belgičané úspěšnější. Argentina byla v následném semifinále nad jejich síly.

Na hřišti tehdy kraloval Maradona, sám i dva góly dal. A Pfaff si s ním vyměnil dres. "Nehráli jsme proti Argentině, ale proti Maradonovi. Sice jsme prohráli, ale toho zápasu si moc cením. Ještě teď mám husí kůži," vzpomíná Pfaff na dění na Aztéckém stadionu v mexické metropoli, kde se tisklo neuvěřitelných více než 114 tisíc diváků.

I když pak boj o bronz nevyšel a radovala se Francie, Belgie tehdy jako černý kůň na mezinárodní úrovni překvapila. V roce 2018 už naopak měla zlatou generaci plnou světových hvězd.

Generace hráčů, která je spolu sehraná pomalu deset let, byla v Rusku na vrcholu, což začalo už čtyři roky předtím, když v Brazílii nestačili ve čtvrtfinále na Argentinu. Přitom předtím Belgičané dvakrát ani nepostoupili z kvalifikace.

Nyní se zase mezi odbornou veřejností objevují pochybnosti, zda ještě podobného úspěchu mohou vůbec dosáhnout. I tak se očekává alespoň stejný úspěch i teď v Kataru. 

Jenže hráči jako Vincent Kompany (který mezitím začal trénovat Anderlecht a následně Burnley) nebo Thomas Vemarelen ukončili reprezentační kariéru, a tak je s velkým otazníkem, zda se je povede nahradit.

Na cestě do Kataru měli "rudí ďáblové" třináct různých střelců, největší hrozbou zůstává útočník Interu Romelu Lukaku, který se dal po delším zranění do pořádku až koncem října. A zapomenout se nesmí ani na herní mozek v podobě Kevina De Bruyneho z Manchesteru City.

"Jediná věc, na kterou se těším, je dokázat, že jsme pořád na špici," říká kapitán Eden Hazard který je v konečné nominaci s bratrem Thorganem. "Když je mistrovství světa, sleduje ho každá země. Nadchází čas zazářit a to je to, co uděláme," dodává neochvějně.

"Dlužíme sami sobě, že jsme si stanovili tak vysoké cíle. Máme úžasnou generaci, ale stále jsme nic nevyhráli. Takže pokud chceme být opravdu nazváni zlatou generací, musíme udělat jednu věc a to něco je vyhrát," tvrdí útočník Realu Madrid.

Když fotbalisté Belgie přijeli před čtyřmi lety z Ruska, čekalo je zaplněné náměstí Grand Place v Bruselu. "Viděli jsme, jak se slavilo, i když jsme nevyhráli. Tak si představte, jaké to bude v den, kdy vyhrajeme," pomrkává Eden Hazard.

"Rudí ďáblové" se kvalifikovali do Kataru poměrně snadno. Ve skupině skončili první, aniž by prohráli. Na turnaji budou hrát s Chorvatskem, Marokem a Kanadou.

Chorvatsko se před čtyřmi lety dostalo do finále, Maroko má velmi početnou komunitu fanoušků v Belgii a Kanada zvládla projít z těžké skupiny, kde porazila Mexiko i USA, takže podcenění od Belgie nepřipadá v úvahu.

Právě proti Kanadě vstoupí Belgičané 23. listopadu na stadionu Al-Rayyan do turnaje. Bude to úvod hodný jednoho z favoritů turnaje?