Pivo a slzy tečou
Když jsem před zápasem jel na stadion vlakem plným Poláků, tátů s dětmi, nadšených fanynek a starých kmetů, všichni byli milí a přátelští a mně došlo, že fotbal je hra, která propojuje lidi, Evropu a svět. Že zápas si mohou užít oba fanouškovské tábory. Byl to vlak naděje, že v Evropě spolu můžeme žít v pohodě.
Utvrdil jsem se v tom také po zápase, přestože jsem tolik smutných Poláků na jednom místě ještě nikdy neviděl. Slzy jim tekly do piva, které popíjeli. Bylo mně jich strašně líto, dezorientovaní se potáceli okolo stadionu a po celé Vratislavi a stále nemohli uvěřit, že vypadli. Jejich očekávání, touha, nadšení a víra byla obrovská.
Přesto prohru, která znamenala konec pro pořadatelskou zemi, přijali s takovou noblesou, že jsem na to jen němě zíral a přál jsem si, abych to také tak uměl, až to budu potřebovat. Ne nadarmo se říká, že abys mohl vyhrávat, musíš nejdřív umět prohrát.
