Nesnáším španělský fotbal
Možná to bude znít zahořkle nebo nepřejícně, ale co. Nesnáším styl, kterým se pyšní nejmenovaný katalánský velkoklub a samozřejmě i celý národní tým, ve kterém barcelonští pohůnci dominují. A jestli něco nesnáším ještě víc, tak způsob, jak se o španělské "házené" mluví a píše. Většina komentátorů se shoduje na tom, že právě toto je "moderní a útočný fotbal z jiného světa," jehož ideálu se marně snaží přiblížit ostatní. Chraň Bůh.
Nechci se rozepisovat o tom, jak guardiolovský způsob krátkých přihrávek vznikl a kdo na tom má největší zásluhu. Je mi i poměrně jedno jeho taktická a strategická stránka. Jediné, o co mi jde, je fanouškovký požitek a nevím jak vás, ale mě devadesát minut koukat na 860 (!) přihrávek, které Španělé převedli například v utkání s Irskem, opravdu nebaví.
Kdybych to převedl do divadelní řeči, v kterémkoliv zápase jihoevropského týmu mi chybí zápletka, zvrat a jistá dávka chaosu. Španělé drží míč (s Irskem skoro 70 % času), přihrávající si na svojí půlce, potom na soupeřově půlce, potom všude okolo vápna, potom ve vápně a pak dají anebo nedají gól. Zmocní-li se míče protivník, Španělé ho velmi rychle dostanou do svojí moci a cesta k šestnáctce může začít nanovo.
Nechci systému upírat efektivitu a nechci ani shazovat španělské fotbalisty. Tak si ale krásný fotbal nepředstavuji. Je totiž příliš předvídatelný (a ano, i některé technické finesy a fantastické průniky mi ten dojem nevezmou) a tím pádem bez dávky nahodilosti a chaosu, která činí fotbal tak zajímavým. Přenášení míče ze strany na stranu, hra na obou půlkách hřiště, frenetické výpady obránců, rány z dálky a nepředvídatelné útoky vidím jako ideál diváckého požitku. Krásným příkladem může být před mistrovstvím vydatně připomínané památné utkání mezi Čechy a Nizozemci z Eura 2004.
Tohohle se ovšem se Španěly nedočkáme. Možná mají komentátoři pravdu a opravdu jde o fotbal z Marsu (nebo odkud). Možná by takto opravdu měli hrát všichni. Možná budou. Já u toho ale určitě nebudu.
