BLOG: Zašlá zelenobílá sláva a Euronaděje
Na sklonku šedesátých let minulého století to bylo město, kde vzkvétal těžký průmysl. Dříve se zde ve velkém těžilo uhlí, vyráběly zbraně i bicykly. Nesmírně se tu ještě v sedmdesátých letech dařilo fotbalu – místní klub za dvě dekády hned osmkrát vyhrál domácí nejvyšší soutěž a sahal po triumfu v Poháru mistrů evropských zemí. A St. Étienne dnes?
Po dálnici z Lyonu je to bezmála šedesát kilometrů. Cesta se vine mezi kopci – občas velký panelák, opuštěná továrna, zahnědlé betonové mosty. Klikatice se viditelně neopravuje příliš často. Místo ve Francii obvyklé sto třicítky se tu smí jet průměrně jen devadesátkou.
Od sedmdesátých let se vytrvale snižuje počet obyvatel města. Místo lesku vládne na první pohled v ulicích spíše mat.
Čas velkých projektů je ten tam. Vlastně až na několik výjimek. Jednou z nich je nově zrekonstruovaný Stade Geoffroy Guichard, pnoucí se na sever od centra a hrdě vyhlížející do celého údolí. Betonové tribuny s pevnou střechou jsou vidět široko daleko. Otázkou ale je, nakolik vzkříšení povadlé slávy přetrvá.
Město má teď jiné starosti, hlavně příjemné. Do St. Étienne vplulo Euro. Na každém rohu jsou vidět poutače, reklamy propagující velké fotbalové setkání se vezou v tramvajích, lesknou se na zastávkách. Do barev Eura je oděna radnice a náměstí v centru.
Městu fotbal sluší a místní jsou na něj patřičně hrdí. Řada z nich má ještě v paměti porážku ve finále PMEZ s Bayernem Mnichov. Zelenobílý klub ale bude jen těžko hledat cestu na výsluní. Předloni skončil v domácí soutěži čtvrtý, ale na současné velikány jako je třeba PSG vzhlíží s propastným odstupem. Sláva je omšelá, ale Euro dává naději i městům s bohatou tradicí.
